Warning: array_key_exists(): The first argument should be either a string or an integer in D:\Inetpub\webs\924517_web\www\lang_set.inc.php on line 7 Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.

Höschl C.: Vrahovo jméno budiž nevysloveno a proč to může pomoct. Reflex.cz, 3.1.2024

3. 1. 2024


Dobrý den,
v souvislosti s hrůznými událostmi na filozofické fakultě UK se vás chci zeptat, jestli si myslíte, že něčemu pomůže, když vrahovo jméno nebude známo. Jan Kučera, Hradec Králové

Je několik důvodů, proč by vrahovo jméno nemělo být známo. Za prvé, anonymita vraha může být určitou prevencí dalších vražd. Mnoho masových vrahů je totiž do značné míry motivováno snahou o proslulost nebo pozornost. Tzv. hérostratovský komplex je chorobná touha proslavit se za každou cenu. Hérostratos byl neznámý muž, který údajně v roce 356 př. n. l. zapálil Artemidin chrám v Efesu, aby se jeho jméno zapsalo do historie. K odrazení případných následovníků jeho činu bylo v Efesu pod trestem smrti zakázáno zmiňovat jeho jméno (tzv. damnatio memoriae; to se děje v politice dodnes, i když většinou již nikoli pod trestem smrti). Když se jména pachatelů nezveřejňují, je méně pravděpodobné, že ti „hérostratovští“ budou motivováni k dalším podobným činům. Odstrašujícím je v tomto smyslu případ Erica Harrise a Dylana Klebolda, kteří v roce 1999 zavraždili na střední škole v Columbine v Coloradu 13 lidí a dalších 24 zranili. Před útokem nahráli videokazetu, ve které vysvětlili své motivy a hovořili o tom, že chtějí být slavnými. Jejich čin bohužel tento účel splnil, protože tito masoví vrazi se vskutku stali ikonami popkultury, byli často zobrazováni, zmiňováni a vídáni ve filmech, v televizi, ve videohrách, v hudbě a v knihách. Mnoho vrahů se touto dvojicí inspirovalo (tzv. Columbine efekt) a část publika je buď oslavovala jako hrdiny, mučedníky a bohy, nebo s nimi alespoň sympatizovala. Dokonce mají svůj fanklub, pro který se vžil termín "Columbiners", a jeho příslušníci o nich píší fanfikce a kreslí své fanouškovské obrazy. Jiní se za ně zase převlékají na Halloween. Tzv. copycat crime je zločin nápodobou, většinou v důsledku senzační publicity násilných činů a vražd. Tento termín se poprvé objevil na počátku 20. století po zločinech inspirovaných Jackem Rozparovačem. Vzhledem k nárůstu napodobovaných zločinů se kriminologové brzy začali domnívat, že mediální pokrytí hraje roli v inspiraci dalších zločinců k páchání zločinů podobným způsobem, a dokonce i v tom, že zločiny začínají páchat i ti, kteří by je jinak nepáchali.
Za druhé, anonymita jak pachatele tak obětí může pomoci chránit pozůstalé. Zveřejnění jména vraha může být pro ně z různých důvodů traumatizující. Naopak jeho nezveřejnění může přispět k ochraně jejich soukromí a dát jim čas na truchlení.
Za třetí, anonymita zločinců může pomoci zabránit šíření nenávisti a násilí zejména tam, kde by mohli být vnímáni jako hrdinové, což by mohlo další jedince inspirovat k násilí.
Samozřejmě, na druhé straně je též řada dobrých důvodů jméno vraha zveřejnit. Mnozí novináři i velká část veřejnosti jsou toho názoru, že veřejnost má právo znát jméno vraha, aby mohla lépe pochopit motivy jeho činu a tedy lépe se zorientovat ve svém prostředí, což může mít také preventivní význam. Jiní se zase domnívají, že transparentnost vyšetřování včetně zveřejnění jména pachatele může předejít tomu, aby se vrah stal obětí „lidové“ pomsty nebo lynče. Nikoli vzácný je též názor, že efekt nápodoby se přeceňuje a že po jednotlivých excesech, jakými v případě sebevražd byl Wertherův efekt (nárůst počtu sebevražd po vydání Goethovy novely Utrpení mladého Werthera) apod. se výskyt takových činů brzy navrací k původní trajektorii, jejíž příčiny leží zcela jinde.
Konečné rozhodnutí o tom, zda se jméno vraha zveřejní či nezveřejní, je na policii a státních zástupcích. Ti by měli zvážit všechny relevantní okolnosti, včetně přání rodin obětí a potenciálních dopadů na veřejnost. Pokud se nemýlím, tak v případě střelby na filozofické fakultě UK policie uvedla, že jméno vraha zveřejní až po dokončení vyšetřování. To naznačuje, že si je možných výhod i nevýhod zveřejnění vrahova jména vědoma.
Naproti tomu mnozí novináři si v honbě za senzací servítky neberou a klidně uveřejní i jméno korunního svědka, kterému jde přitom o život. Jedním z nejznámějších příkladů je případ Johna DeLury, který v roce 1987 svědčil proti mafiánskému bosovi Johnu Gottimu, přezdívanému Don Teflon, ze zločinecké „rodiny“ Gambino, jež patřila k italské mafii v New Yorku. DeLura byl rovněž členem rodiny Gambino a věděl o mnoha Gottiho zločinech. Po svém svědectví byl zařazen do programu na ochranu svědků, ale jeho jméno bylo vyzrazeno novináři z New York Daily News. Následně byl v roce 1992 zavražděn. Jeho vrahové nebyli nikdy dopadeni, ale má se za to, že byli také spojeni s rodinou Gambino. Ale to už jsme za příklady utekli z české kotliny moc daleko. Zatím.