5. 10. 2023
Vážený pane profesore,
zajímal by mne Váš názor na budoucnost robotů v práci či zapojení AI do uměleckých směrů jako psaní prózy, poezie, kreslení obrazů, či dokonce sochařství. Je podle Vás možné, že jednou budeme navštěvovat galerie umění, či číst knihy napsané AI? S pozdravem Jamajčan
V situacích, které jsou pro nás neznámé a nepředvídatelné, nastupuje intuice, „rychlé myšlení“ a buď předsudky nebo poučení z analogických situací. Oblast umělé inteligence je obětí předsudků z obou stran: nadšenci v ní vidí velkou naději pokroku, skeptici v ní tuší zdroj etických problémů, neřkuli civilizačního úpadku. Dosaďme si tedy za proměnné ve vaší otázce konkrétní příklady z minulosti. Když začala jezdit auta, mnozí předvídali konec světa, kdesi nařídili maximální rychlost 9 km/h a před autem musel běžet zřízenec s praporkem a varovat chodce. Když vylétly první družice, stařenky předvídaly konec světa řkouce, že to si bůh na nebesích nedá líbit. Také předvídaly změnu počasí, což se za několik desetiletí nakonec sice vyplnilo, ale čertví, jak to souvisí zrovna s družicemi. Když začalo kino, předvídal se zánik divadla, jež mu ve svých možnostech nemohlo konkurovat. Když začala televize, předvídal se zánik kina. Když začal internet, předvídal se zánik televize. Nic z toho se sice nestalo, ale vždycky na tom byl kousek pravdy. Přinejmenším v tom, že novinka ukrojila ze zavedeného nástroje krajíc, který sama pozřela. Nicméně kino nevytěsnilo divadlo, televize nevytěsnila kino a internet dosud nevytěsnil televizi. Ve výtvarném umění je to ještě zajímavější. Vynález fotografie totiž zcela odejmul malířům jejich hlavní poslání – zobrazovat skutečnost. V té době by váš dotaz zněl: Myslíte si, že jednou budeme navštěvovat galerie umění, kde budou viset pouze fotografie krajin, válečných scén a portrétů? Nejen, že tomu tak není, ale dokonce nejsou – až na výjimky – ani galerie vystavující pouze reprodukce, ačkoliv ty povedené se podobají originálu jako vejce vejci. A přece originál má v sobě milimetr navíc něčeho, co je dáno dotekem lidské ruky a bez čeho dílo působí sterilně, bez vůně a bez zápachu. Zkrátka po člověčině je stále poptávka, takže i ve vlacích metra stále ještě sedí strojvůdci, o „ručně malovaných“ obrazech a vyšívaných dečkách nemluvě. Vsadil bych se tedy, že AI se sice uplatní i v umění a v literatuře, ale poptávka po lidských výtvorech přetrvá. Můžeme si to vyzkoušet. Zadal jsem AI, aby napsala báseň o Jamajčanovi jako Homér. Zde je:
Vyprávím ti o Jamajčanovi země,
Kdo plul po moři srdcem tak zemitém,
Daleko od domova, osudem svírán,
Na břehu moře zapálené touhy a vášně.
Jasio se jmenoval, mladík statečný,
V plavbě za odvahou, věrný přátelství,
Stal se matrjoškou plachetnice bouří nošené,
Zaloven vlnami, svou snahu nepřerušeně.
Atd….
A jako Shakespeare:
O, Jamajčane, tvůj osud trpký je,
Jak krása květin v zahradě tvé země.
Srdce tvé, plné touhy a velké chvály,
Smutek tě provází, jak vlny mořské slávy.
Na Jamajky břehu, kde slunce září,
Tvůj hlas zní jako píseň, teplý vánek víří.
S láskou omotal jsi svou vítěznou ruku,
Do života tvého vstoupila dívka v suku.
K tomu není co dodat. AI může změnit způsob, jakým vytváříme a konzumujeme umění, ale scénu nikdy zcela neopanuje.