18. 8. 2022
Dobrý den pane doktore, četl jsem, že nyní se v Německu chystá zákon, podle kterého si každý bude moci jednou za rok změnit své pohlaví a nebude k tomu potřebovat ani odborný posudek, ani rozhodnutí soudu, ani přeoperování pohlavních orgánů. Stačí, když na matrice prohlásí, „jak se cítí“. Podle některých německých představitelů je to šťastná zpráva pro svobodu a pro rozmanitost. Vytváří se tak prý právní rámec pro otevřenou, různorodou a moderní společnost. Jaký na to máte názor? Nezešíleli ti Němci? Jan Kraus, Praha
Předně je na místě zdůraznit, že tento zákon v Německu ještě nevstoupil v platnost a myslím, že ještě ani nebyl přijat. Je však příkladem toho, že naše vnímání hranic mezi patologií a normou se v současné době výrazně posouvají a že se také mění citlivost na psychosociální zátěž. Na jedné straně už dávno nelze považovat za patologii sexuální orientaci na osoby stejného pohlaví (v této formulaci ještě používám označení pohlaví klasicky binárně, tj. muž-žena), na druhé straně došlo k psychiatrizaci, a tedy patologizaci mnoha vývojových odchylek a poruch chování, takže dneska mezi duševní poruchy patří nejen např. poruchy čtení (dyslexie) a počítání (dyskalkulie), ale i nepozornost a neposednost (porucha pozornosti s hyperaktivitou, ADHD). Zejména v oblasti sexuálních poruch, především odlišných preferencí a poruch identity, došlo k tak značné liberalizaci, že s ní jak lékařské tak právnické odborné kruhy nestačí držet krok. Jednou z takových novějších „diagnóz“ je tzv. pohlavní dysforie, kdy dotyčný nelibě nese pohlaví, do kterého se narodil. Zatímco transvestismus je spíš poruchou preference (dotyčnou osobu vzrušuje převlékání do šatů opačného pohlaví, definovaného klasicky), pohlavní dysforie je poruchou identity, jakousi „soft“ formou transsexualismu, i když i „pohlavně dysforický“ jedinec může chtít podstoupit chirurgický zákrok upravující tělesné pohlavní znaky. Zatímco ještě ne tak dávno celkem nikdo nezpochybňoval, že transžena je ve skutečnosti biologický muž a naopak, současní transgenderoví aktivisté relativizují pojem pohlaví jako takový a mají za to, že určující nejsou biologické rysy (pohlavní chromozomy, pohlavní tělesné znaky, hormony), ale vnitřní pocit dotyčného. Podle nich to, že někdo vypadá jako muž, ještě neznamená, že nemůže být ženou. Subjektivní pocit dotyčného je nadřazen biologické realitě. Pokud někdo o sobě prohlásí, že je žena, pak je žena, ať vypadá jakkoli. Mohl by tak s výhodou učinit třeba vždy před tenisovým turnajem, protože v tenise je na tom ženská světová jednička asi stejně jako tenista na 200. příčce žebříčku. (Karsten Braasch, tehdejší 203. hráč mužského žebříčku, porazil na Australian Open v r. 1998 obě sestry Williamsovy; Serenu 6-1, Venus 6-2). Podobné chaotické důsledky nestačí legislativci vychytávat. Omezení „jednou za rok“ jsou zoufalým pokusem zpomalit dopad účelových zneužití zákona. Označí-li podle takové legislativy žena sama sebe za muže, tak jakápak práva žen? Jakýpak feminismus? Nebo maskulinismus-feminismus s povinnou výukou na vysokých školách?