Höschl C. Zdravotnický ombudsman. Reflex 25/2021, str. 68

24. 6. 2021


Vážený pane profesore,
nevím, kam se obrátit, tak zkouším, zda nám, starým babičkám a dědečkům, nemůžete přes svoje infozdroje pomoci. Přežijeme, když nebudeme navštěvovat kadeřnice, kosmetičky či masér(k)y, ale hodně nás trápí zarůstající nehty na nohách. Myslím, že je nás docela hodně ve starší generaci. Od toho pomůžou šikovné pedikérky (jiná varianta je si nechat nehty strhnout v nemocnici). Jenomže ani ty pedikérky dnes nemohou pracovat. Nemůžete svým vlivem, prosím, někoho ponouknout, aby tyto tak důležité služby byly povoleny? K psychice mi nepřidá, když se sotva šourám bytem s bolavými palci. Děkuji, pokud můžete pomoci, budu ráda.
PS. Jako starší ročník, i když vládnu základními funkcemi počítače, jsem byla překvapená, že s tímto dotazem jsem se na žádný úřad našeho státu nepropracovala. Myslím, že nejsem sama. Sociální sítě nepoužívám. S úctou Drahomíra Houbová

Pro poctivost upozorňuji čtenáře, že tento dotaz přišel na můj mail do Reflexu 2.4.2020, tj. před více než rokem. Mezitím se v dostupnosti služeb v oblasti péče o tělo jistě mnoho změnilo a dnes je dotaz doufám již neaktuální (tazatelce se omlouvám za zpoždění, je toho moc). Přesto stojí za zamyšlení, byť možná z jiného důvodu, než je nedostupnost pedikérských služeb pro starší občany. Ukazuje totiž na výpadky ve fungování veřejné sféry. Jestliže někdo v zoufalé snaze domoci se nějaké nápravy volí jako adresáta svých přání či stížností osobu známou z médií namísto svého zastupitele či poslance, někde je chyba. Můj učitel psychiatrie mne v úsvitu mé psychiatrické kariéry poučoval, jak okamžitě po vstupu na nějaké oddělení poznám, jestli je vedeno dobře nebo špatně. Jestliže se na vás ihned po příchodu začnou lepit pro vás do té chvíle neznámí pacienti a horempádem se zpovídat, naléhat a navazovat kontakt, je to oddělení vedeno špatně. Podobné kritérium platí i pro dětské domovy a podobná zařízení. Ta lípavost, jež je většinou, byť ne vždy, důsledkem hladu po podnětech, po lidském kontaktu, po nějakém vztahu, znamená, že v příslušném zařízení chybí podněty, sociální kontakty, psychoterapie a ustálené možnosti vyřizovat si své záležitosti. Jinými slovy, „nikoho se nedovoláš“. To spolu s izolací vede k podnětové a emoční deprivaci, jež sytí onu touhu po kontaktu. Nu a zdá se, že něco podobného platí i na úrovni obce a dokonce i státu. Projeví se to zejména v mimořádných situacích, jakou je právě dlouhotrvající nouzový či mimořádný stav, jenž je provázen hlubokými společenskými změnami a restrikcemi, které jsou názorným příkladem sociální deprivace ve velkém. Jedna věc je, že vám nikdo neostříhá nehty, ale ještě horší je, že nemáte kde takovou věc řešit, proto napíšete psychiatrovi, kterého znáte z médií. Toto zoufalství v sobě navíc ještě zahrnuje mylnou představu o všemohoucnosti médií a veřejně známých osob. Nebudete mi věřit, ale nejen v možnosti zajít si na pedikúru, nýbrž i k holiči jsem na tom úplně stejně jako vy. Dostávám také spoustu mailů s prosbami o různá vyšetření ve všech oborech medicíny, o změnu lékaře, o nápravu škod a nespravedlností. Ty dotazy mne dojímají a trochu zahanbují, protože jim vesměs nemohu vyhovět; jsou na špatné adrese. Horší je, že zřejmě indikují, podobně jako po kontaktu lační pacienti či děti, že ve fungování státu, případně zdravotnického systému, je někde chyba. Proto si někdy připadám jako takový zdravotnický ombudsman či spíše concierge, osobní asistent, který má tu zařídit lepšího lékaře, tu domluvit dceři, aby měla maminku zase ráda, tu si došlápnout na stavební úřad, aby změnil své rozhodnutí a tu a tam dokonce dostat odsouzeného z vězení. Moc si vážím té důvěry, ale nestačím na to, věřte mi.