Höschl C. Kdo komu ničí život. Reflex 32/2020, str. 66

6. 8. 2020


Dobrý den,
nikdy mě nenapadlo, že si s Vámi budu psát, vím, že prostě si takové osobnosti nemůžou psát s 10 miliony lidí v ČR a mají úplně jiné starosti. Mám teď těžké období, vzpamatovávám se poté, co jsem deset let dělal pod šéfem s diagnostikovanou a léčenou bipolární poruchou a navíc s paranoidními představami, že ho někdo připraví o jeho šéfovské místo a že to budu já. Byl to pro mě očistec a nevím, jestli mám šanci se z toho vzpamatovat. Základ mého dotazu zní: Proč naše společnost toleruje duševně nemocné lidi natolik, že jim dovolí, aby těm relativně zdravým zcela (z)ničili jejich život? Neříkám, že jsem byl předtím zcela zdravý... ale nemyslím jen na sebe, on podle mě zničil mnoho a mnoho lidí. Honza Fechtner (fb),

Pojďme si představit alternativní řešení, tj. že by společnost lidem s duševní poruchou nedovolila někomu šéfovat. V takovém případě by asi bylo nejdřív třeba přesněji určit, koho by se taková diskriminace ve prospěch duševního zdraví druhých lidí měla týkat. Jistě ne třeba pacientů s nespavostí nebo s bolestmi hlavy, ty bychom asi nechali, že? A co takhle úzkosti? Taky dobrý? OK. A co třeba deprese? Nebo někdo, ve své profesi schopný, ale věří, že obilí zváleli Marťani. To by asi nevadilo, ne? Takže první požadavek je, že by „společnost“ musela každého nejprve co nejpřesněji diagnostikovat, aby se nedopouštěla zbytečných křivd, např. že by se někdo ve stresu zakoktal a už by letěl. Je ovšem pravda, že lacinější a daleko jednodušší by bylo nepustit k lizu nikoho, kdo vypadá divně, zcela ve stylu sapéra Vodičky ze Švejka: „vinen nevinen, berte to po řadě“. Asi budete spíš pro tu první možnost, tedy diagnostikovat. To by se mělo dělat nějak plošně? Nebo by každý musel v práci povinně předložit své psychiatrické vyšetření? Ale vždyť víte, jak se dá těm doktorům věřit – když chce ulejvák neschopenku, vždycky si ji od někoho přinese. Soudní znalci jsou, pravda, pod přísahou, ale to by se tedy společnost prohnula, panečku. Dobrá, dejme tomu, že by se nějak každému stanovila diagnóza a že by se přesně určilo, která porucha není s vedoucí funkcí slučitelná a která ano. Pak ale zbývá oříšek největší: co to je společnost? Co to je za subjekt, že by měl někomu něco tolerovat či netolerovat? Asi řeknete, že společnost jsme my všichni. To by ale nebyla úplně pravda, protože bychom z ní nejdříve museli vyloučit ty, které chceme diagnostikovat a z jejich pozic je vyhodit. Myslíte, že by se o tom mělo diskutovat a pak hlasovat? Nebo nediskutovat a pak hlasovat? Kolik bychom měli požadovat hlasů? Stačilo by k likvidaci kariéry 51 %? Nebo víc? Jaké by k tomu mělo být kvórum? Půlka národa? Nebo jen místní obec? Či snad pouze podnik? Aha, asi by bylo nejlepší to delegovat na někoho, kdo by řídil stát jako firmu a efektivně by to sám rozhodoval, aby se to nekomplikovalo. Ale zase – všude slyším, že by na svých místech měli být odborníci. Takže by to asi měl být nějaký superpsychiatr, který by věděl, co je pro lidi dobré, ať se jim to líbí nebo ne, protože by to měl vědecky podložené. Rozhodoval by, kdo je duševně zdravý a kdo nemocný, kdo komu ničí život a kdo má pravdu. Protože takhle se s tím ty naše soudy strašně párají, pořád se někdo odvolává a k ničemu to nevede. Než „společnost“ takový efektivní systém vytvoří, musíme se spolehnout na linky bezpečí, pomoc kamarádů a přátel, na advokáty, policii, svépomocná sdružení, odbory, média, a nakonec holt ty soudy, nic lepšího zatím nemáme. Nebo ano? Sem s tím.