Höschl C. Sázka na jednu kartu. Reflex 31/2020, str.68

31. 7. 2020


Dobrý den.
V nedávné době televize odvysílala film o E. Moravcovi. Mohl byste nám prozradit svůj odborný pohled na osoby tohoto typu? Emanuela Moravce konkrétně nemyslím. Nejvíc by mě zajímalo toto. Člověk se věnuje nějaké činnosti, která pro něj z nějakého důvodu skončí. On nalezne pro sebe výhodnou možnost na opačné straně a neodhadne, že to také nemusí být dobré. A když ani tam neuspěje, zvolí smrt. Nečeká na trest. Děkuji za odpověď.
Pácha Josef, Jihlava

Život je adaptace a stres. Původní mechanismy zábran v bezdůvodném zabíjení si lidská kultura povýšila na etiku a přidala si k tomu požadavek na pravdu, věrnost a poctivost. Když to smícháme dohromady, dostaneme šlamastyku, do které se během své krátké existence všichni dříve nebo později nějak dostaneme. Jako morální hodnoty máme určitá maxima, kterých nikdy nedosáhneme, ale udržujeme si je jako ideály, vůči kterým se poměřujeme a ke kterým se snažíme přiblížit. Pro názornost je máme symbolizovány hrdiny, kteří nám je ztělesňují, a je nešťastné, když nám je někdo dehonestuje a umožňuje nám tak racionalizovat si vlastní nedokonalost poznáním, že on i ten Masaryk chodil za milenkou a pan farář ze sousední vesnice je na chlapečky. Jestliže se nám nůžky mezi tím, čeho bychom chtěli dosáhnout a našimi schopnostmi toho dosáhnout příliš rozevřou, dostaneme se do křeče, kdy naše činy v urputné snaze uspět ztratí svou vazbu na všeobecně uznávané hodnoty a nastoupí pud sebezáchovy a snaha prosadit se za každou cenu. K tomu přistupují naše osobnostní rysy, naše traumata a vnější okolnosti, kterým se v této snaze křečovitě přizpůsobujeme. Emanuel Moravec byl toho příkladem: nejprve jako vlastenec prudce vyčetl Benešovi, že neignoroval mnichovský diktát a nenařídil armádě bránit republiku. Posléze se dostal do křeče namíchané z manželské krize a vývoje událostí a jediné řešení pro něj bylo radikálně otočit, přidat se na stranu nepřítele a s jakýmsi mesiášským komplexem kolaborovat tak, aby mu to Němci věřili. Udržel si postavení, mohl ukázat Benešovi, jaký je to šašek, rodině, jakou má moc, a sobě možná, jaký je spasitel národa, jejž vlastně zachraňuje, protože se za něj důsledně adaptuje. Takové řešení znamená „vsadit všechno na jednu kartu“ a „vítěz bere vše“. To ovšem též znamená, že poražený vše ztrácí, a to doslova. Při troše pragmatismu takový hráč pochopí, která bije, a jelikož veškerou naději a zbytky své autenticity obětoval oné sázce na bingo, spáchá sebevraždu, což je konečné řešení absolutně bezvýchodných situací. Tak například pro parašutisty skupiny Anthropoid, kteří jsou jinak mravním protipříkladem Emanuela Moravce, byl další osud po případném zatčení Gestapem nepředstavitelný. Proto měli nachystané kapsle s jedem. Také hráli vabank. Ostatní se tím vším snažili nějak probruslit, a pokud neměli vyloženou smůlu, zachovali si jak ostrůvky naděje, tak zadní vrátka svých mravních dilemat tak, aby mohli přežít v případě různých směrů dalšího vývoje, v té chvíli nepředvídatelných. Nebyli tak stateční, jako atentátníci na Heydricha či jejich ochránci, ale ani tak bezskrupulózní jako Moravec, aby všechno, co je jim drahé, vsadili na jednu kartu. Proto většinou sebevraždu spáchat nemuseli a zanechali po sobě nás, své potomky.