14. 12. 2017
Vážený pane profesore,
můj přítel se již léta léčí s depresemi. Rady psychologů jsou pro něj klišé. Antidepresiva nezabírají. Rozhodl se, že odjede do Asie učit se budhismu. Přijel nabitý sluncem a optimismem. Koupil byt a auto a hledal novou práci. Já myslela, že je vše zažehnáno. Přesně po roce mi teď oznámil, že bude psát závěť a že ledna se nedožije. Připomínám mu, že jeho sedmiletý syn ho bude postrádat, ale on má pocit, že by zlomený otec byl pro syna jen zátěží. Na všechny mé námitky má racionální oponenturu. Plánuje to již dlouho a má to promyšlené. Jakoby mu myšlenka ukončení života dodávala životní klid. Nejvíc mě děsí, že dokonale spadá do statistik: rozvedený muž po čtyřicítce; jen se nechce oběsit, ale spolykat prášky. I roční dobou zapadá do průměru. Oběšením ukončil svůj život před čtyřmi lety můj otčím, který o tom také mluvil dlouhá léta. A jeho syn - můj nevlastní bratr! - teď o sebevraždě přemýšlí také. Všimla jsem si tak, že je to "dědičné". Je to dědičné kvůli zděděné špatné chemii v mozku nebo proto, že podvědomě napodobujeme své idoly a vzory, kterými jsou právě rodiče? Chybí těm, co té představě propadnou, zdravý rozum, pud sebezáchovy nebo jen „hormon štěstí“, který by jim pomohl najít smysl života? Dělají to z pocitu, že se jim po takovém činu bude konečně někdo věnovat, i když jim to už k ničemu nebude, nebo chtějí vyvolat zármutek v srdcích těch, o kterých si myslí, že je dostatečně nedocenili? Jak pomoci těm, co to vzdali?
Se srdečným pozdravem H.K.
Odpověď na všechny vaše otázky by vydala na tlustou knihu. Řekněme si rovnou, že na pozadí 90 % všech sebevražd je duševní onemocnění (hoschl.cz/E2DC), nejčastěji deprese, bipolární porucha, schizofrenie, úzkostné poruchy a závislosti na alkoholu a na drogách. Okolí, jež tyto poruchy nedokáže rozeznat, přičítá sebevražedné chování svých blízkých vnějším vlivům, nejčastěji rozchodu s partnerem, ztrátě zaměstnání, nevyvedeným dětem apod. Určitá geneticky daná zranitelnost vůči traumatům a zátěži ovšem nemění nic na tom, že se tyto vlivy do jisté míry vskutku uplatňují jako přídatné faktory a spouštěče, což ukazují agregovaná data o souvislosti sebevražedného chování s opuštěností, nezaměstnaností, rozvodovostí, životním stylem, zbožností (bezbožností), délkou slunečního svitu aj. Je to asi jako s tuberkulózou a špatnou výživou: jste-li oslabeni, spíše souchotinám podlehnete, ale musíte se nakazit Mycobacterium tuberculosis, jinak tuberu nedostanete ani při hladomoru. Podobně netrpíte-li duševní poruchou anebo genetickou vlohou, může vás opustit třeba deset lásek a sebevraždu prostě nespácháte. Čili ke spáchání sebevraždy skutečně musí, jak říkáte, chybět zdravý rozum (a tedy pud sebezáchovy), což souvisí s neurochemií mozku, jíž říkáte „hormon štěstí“. Je však třeba připomenout, že některé sebevraždy či pokusy o ně jsou opravdu jakýmsi „voláním o pomoc“, mají charakter demonstrativní (dotyční ve skrytu duše doufají, že budou zachráněni a dostane se jim víc péče a pozornosti), manipulativní (očekávají prominutí trestu, napravení školního neúspěchu) či odvetný (pomsta pozůstalým). Tyto motivy jsou však u dokonaných sebevražd vzácné, jakož i čistě bilanční sebevraždy jinak zdravých osob, jež si sečetly a podtrhly, co je v životě čeká a došly k závěru, že je lepší to skončit (Židé před transportem do plynových komor). Sebevražda je většinou činem pohříchu sobeckým a sebestředným. Naprostou výjimkou je sebeobětování (Palach), jež v tomto smyslu nepovažujeme za sebevraždu, neboť primárním cílem zde není touha zemřít a nebýt. Pokud jde o povahu přenosu sklonu k sebevraždě v rodinách, většina dvojčecích a adoptivních studií ukazuje, že na vině jsou daleko spíše geny než naučené stereotypy (adoptivní suicidální jedinci měli mezi svými biologickými příbuznými mnohem víc sebevrahů než adoptivní nesuicidální jedinci – viz hoschl.cz/APBT). Těm, co to vzdali, mohou pomoci 1) příbuzní a přátelé a 2) psychiatři, psychoterapeuti a faráři. Ti první tak, že je dostanou k těm druhým.
[původní verze - rukopis]