4. 2. 2016
Přitažlivost neexistujících světů
Dobrý den,
Dnes večer jsem byl vypuzen nostalgií z bytu a usedl v první řadě před plátnem projekce dlouho očekávaných Star Wars. Mé dojmy s filmu zde vypravovat nechci, chtěl bych se však podělit o otázky, které se mi během filmu vecpaly do hlavy, a já je už nedostal ven. Souvisí to s neskutečně věrnými fanoušky a znalci podobných příběhů– buď sci-fi, fantazy, počítačových her, či čehokoli alternativního našemu světu (u klasických žánrů se s takovým publikem nesetkáváme), které je natolik pohltí, že znají vše, co s těmito světy souvisí, mnohem lépe, než svět reálný (kupříkladu dějiny) a někdy i mnohem lépe, než samotní autoři (George R. R. Martin). Dá se to pojmout jako útěk z příliš složitého, nebo taky nudného, nepřehledného, a vůbec prohnilého světa, do míst, kde se každá linie jednou viditelně uzavře? Ne, že bych proti takovým lidem něco měl, ale přijde mi, že jsou přespříliš odevzdaní tvůrcům, kteří si v jejich očích nejspíš stojí jako bohové-stvořitelé.
S pozdravem Jan Slíva
Přitažlivost virtuálních, nebo lépe náhradních, světů není dána ani tak šedivostí či nudností našeho reálného „nepřehledného a prohnilého“ světa, jako spíše několika do značné míry vrozenými potřebami člověka: potřebou autority (boha, vůdce, náčelníka, ochránce), potřebou shromažďovat různé věci (sběratelství), potřebou vyniknout (a s tím souvisejícím hledáním oblasti, v níž jsem nadprůměrnosti schopen) a obrannými mechanismy jako je autismus (hluboké zapadnutí do vnitřního světa), denní snění apod. Začne to pohádkami v dětství. Bývají kruté, ale mají určitý výchovný a terapeutický potenciál: na rozdíl od skutečnosti v nich vždy vítězí dobro a ten nejslabší (Popelka) a nejhloupější (Honza) nakonec na všechny proti původnímu očekávání vyzraje, zvítězí a bere všechno – od prince či princezny až po království. Čerti si nakonec ani neškrtnou. Pak přijdou pohádky pro dorůstající i dospělé, od těch tradičních a kodifikovaných, jako jsou biblické příběhy a národní báje, až po vymyšlené světy (Středozemě) a postavy (Gandalf, Hobit). Dříve si denní snílci představovali náhradní světy na Měsíci (Pravý výlet pana Broučka do Měsíce), dnes humanoidi s nalepenými nosy a ušima křižují galaxiemi a alternativními vesmíry rychleji než světlo. Zapadnutí do náhradního světa nese rysy autismu včetně stereotypií, zaměření na detail a pečlivost, jakou známe z „autistických obrázků“ pečlivě šrafovaných na nudných schůzích či přednáškách za dlouhých zimních podvečerů. Přidáme-li k tomu touhu po nápravě světa, jež se ve skutečnosti nedaří, je virtuální realita s vítězícím dobrem a trestaným zlem více než chytlavá. Sklon ke sběratelství (hle, zde je nika pro vyniknutí, neb ji dosud jen málokdo obsadil a netřeba mít IQ Einsteina ani pěsti bratří Kličků) vede k vytváření kolekcí doličných předmětů, relikvií a symbolů, jež mapují vysněný svět a pomáhají se s ním identifikovat. Je to obdoba recesí spojených s tvorbou všelijakých osad, republik, království, hodností, a pseudospolečen¬ství, jež mívají svou vlastní heraldiku, symboliku a třeba i měnu. Na rozdíl od duševních nemocí (mnohočetná osobnost, život ve dvou realitách) jde v těchto případech o záměrné opouštění reality, jež si dotyčný/á plně uvědomuje a má ho do značné míry pod kontrolou. Nicméně přechod mezi normou (fanděním) a patologií (bludem, obsesí, ztrátou kontaktu s realitou) není příliš ostrý a jeho vytyčení může v některých případech činit diagnostické obtíže.