18. 12. 2015
Jednou z funkcí jazyka je utváření lidské sounáležitosti, „drbání“, obdoba fyzického opečovávání (drbání), jež působí jako sociální lepidlo a pomáhá udržovat skupiny, v nichž žijeme. Místo abychom se při setkání se sousedem vzájemně vískali v srsti, vyměňujeme si informace o počasí, jež jsou oběma stranám beztak evidentní. Sdělujeme tím, že se známe a že si rozumíme.
Jemná odstínění ve výrazivu, v intonaci či odlišení hantýrkou napomáhají podrobnějšímu sociálnímu rozčlenění. Jinak mluvíme v hospodě, jinak u maturity a jinak s rodiči. Jazyk také spoluutváří mezigenerační odlišení. Pohoršování starší generace nad jazykovou pokleslostí mládeže je jedním z mechanismů, jimiž se generace proti sobě vymezují.
Jazyk se sice stále posouvá, ale princip je stejný: v 19. století bylo na pováženou zvolat na jevišti, „bodejž by tě kráva trkla“, kdežto dnes se horem dolem fakuje (angl. „fucking“) a jinak oplzle hartusí. Dnešní šedesátníci se pokoušejí, když se chtějí přiblížit mládeži, rozšířit svůj repertoár o výrazy jako „hustý“ (pro vyjádření nikoli hustoty či viskozity, ale nebývalé kvality čehokoli) nebo „roštěnka“ (nikoli maso na roštění, nýbrž pěkná dívka, možná rostenka, tedy osoba, která s dotyčným rostla, až dorostla – dorostenka) a netuší, že je toto mimikry neochrání, nýbrž identifikuje jako podlézavce, neboť přirozený jazyk jest těžko oblafnouti.
Brutálně se dnes generace lámou na shodě podmětu s přísudkem, takže výrazy jako „děvčata dělaly“, „auta jezdily“ a „spolužačky se sešli“ se sypou z klávesnic i rychlokvašeným žurnalistům, jejichž korespondenci si bez alespoň jedné hrubky v každém odstavci lze sotva představit.
Méně nápadně se řečník onálepkuje pokusy o použití přechodníků, jež dnes až na výjimky užívají špatně i poměrně vzdělaní lidé, nejsou-li to zrovna jazykovědci. Vcelku kultivovaný umělec klidně vypustí do éteru: „Řekl jsem mu to, dívajíc se mu přímo do očí.“ Mnozí řečníci a psavci jsou jak vidno zcela nepolíbeni základním pravidlem, že přechodníky gramaticky vyjadřují číslo, čas, vid a rod.
Jde-li tedy o současné přítomné děje, pak by mělo být: „říkám mu to, dívaje se mu přímo do očí“, ona mu to říká, „dívajíc“, dítě mu to říká, „dívajíc“, oni mu to říkají, „dívajíce“. Náročnější je přechodník minulý („pokosiv louku, šel si zdřímnout“, „podojivši krávu, odešla tlouct máslo“, „svolavše kamarády, seběhli se na návsi“), o přechodníku budoucím ani nemluvě („raději se posadí, aby vidouc jej přicházeti, neomdlela“).
Problém většinou nedělají přechodníky ustrnulé do podoby předložek či příslovcí (vyjma, takřka, nehledě, vida), ale i tam se chybuje v rodu (ona vyjmouc, takříkajíc, nehledíc) a čísle (oni nehledíce). Kouzelné jsou zpřídavnělé přechodníky (např. běžící), zejména z předčasného tvaru odvozeného ze sloves s videm dokonavým, jako je „právě přišedší host“, což připomíná ruštinu, odkud k nám byly předčasné přechodníky přeneseny obrozenci na počátku 19. století. Ten, kdo „sešel s rozumu“ je сумасшедший (s-uma-sšedšij; doslova blázen). Jestliže se přechodníky dnes, kdy mnohým vysokoškolákům činí potíže i i/y, zdají příliš složité a archaické, raději se jim vyhněme. Přechodníky jsou pro fajnšmekry. Jejich chybné použití je spíš trapné než zdobné a připomíná parodii ze školních let: nepoužívejte cizích (rozuměj neobvyklých) termitů a nedělejte ze sebe suterény. Je to nesyntetické a je s tím spojeno rizoto, že se zesměšníte.