Warning: array_key_exists(): The first argument should be either a string or an integer in D:\Inetpub\webs\924517_web\www\lang_set.inc.php on line 7 Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.

Höschl C.: Já a jeho mozek. Reflex 17/2015, str. 74.

23. 4. 2015


Já a jeho mozek

Vážený pane profesore,
měla bych takový dotaz nižší kategorie, ale třeba Vám odpověď nebude na obtíž. V souvislosti se zprávami o možné transplantaci hlavy mi vyvstává jedna otázka z teenagerovských let. Pokládala jsem si ji takto: Co všechno by se dalo na těle „vyměnit“, aniž by člověk přišel o svoje „já“? Kde je centrum uvědomění si sebe sama? Bez ohledu na to, zda je to realizovatelné, která (nervová) část by minimálně stačila na to „uvědomit si sebe“ po transplantaci do jiné skořápky? Omluvte, prosím, formulaci otázek, snad to je takto srozumitelné.
Děkuji za Vaši odpověď. Srdečně zdraví Tesařová Radka

Nevím. Nepochybné je, že myšlenkové a pocitové děje se odehrávají v mozku. Také je však zřejmé, že potřebují i tělo. Nejen jako zdroj energie (rozvod živin a kyslíku), ale i percepce tělesnosti, bytí v čase a prostoru, což je nedílná součást „já“. Slavná kniha Poppera a Ecclese na toto téma se jmenuje „Self and Its Brain“, což by se snad dalo přeložit jako „Já a jeho mozek“. Podle jejich interakcionistického názoru právě v mozku dochází k interakci nehmotného světa (tzv. Svět 3 - vědecké otázky, problémy, argumenty) se světem hmotným (Svět 1 - běžný materiální svět kolem nás, platí v něm fyzikální zákony). Svět 2, kde k tomuto vzájemnému působení dochází, sestává z psychických prožitků a stavů, včetně vědomí či psychologických dispozic (chtění). Mnoho jedinců má neblahé zkušenosti s chyběním svých končetin či orgánů a s transplantacemi tak veledůležitých orgánů jako jsou srdce, plíce nebo játra, aniž by ztratili své já. Onen homunkulus, co někde uvnitř nás sedí a na všechno se kouká, dokonce i na naše vlastní myšlenky, zůstává zásahy do těla většinou nepostižen, byť trpí. Na druhou stranu i tělesně zdraví jedinci mají někdy poruchy „jáství“ a různé stavy depersonalizace, kdy dojde k narušení jejich prožívání sebe sama a oni se jaksi zevnitř nepoznávají. Moderní neurofyziologie upozorňuje na to, že mozek v podstatě pracuje v několika sítích – modech, jež představují různé vnitřní stavy. Tzv. default mode je stav, ve kterém je mozek, když „nic nedělá“. V něm se právě rozvíjí ona sebevztažnost jáství. Další je tzv. ústřední výkonná síť (central executive network), která se aktivuje, když řešíme nějakou úlohu (kognitivní funkce). Také se jí někdy říká systém pozornosti. Tyto dvě sítě se vzájemně potlačují, takže aktivace jedné vede k útlumu druhé a naopak. Třetí důležitou sítí je tzv. salience network, jež zprostředkovává výběr význačných vnějších a vnitřních signálů a můžeme ji zjednodušeně nahlížet jako jakýsi přepínač dvou předchozích. Z tohoto pohledu by se tedy dalo říci, že minimálním substrátem, nutným pro zachování našeho já, je default mode network (DMN), jenž zahrnuje korové struktury podél střední linie mozku, tj. mediální prefrontální kůru, zadní cingulum a přilehlé části předního precunea spolu se střední, postranní a spodní temenní kůrou a s částí středního spánkového laloku. Minimálně toto by tedy muselo teoreticky být zachováno, aby se vyměněný člověk ještě mohl cítit sám sebou. A činnost této sítě je také zřejmě narušena při pocitech depersonalizace a derealizace, kdy se člověk sám sebou necítí. Prakticky je však téměř vyloučeno, že by se někdy zdařilo zachovat DMN a všechno ostatní vyměnit, neboť všechny tři jmenované sítě jsou nejen mezi sebou složitě propojeny, ale částečně se prolínají. Takže by se zřejmě musel zachovat celý mozek. Mimochodem těmito otázkami se intenzivně výzkumně zabývá skupina badatelů v Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech, jejichž první práci, poukazující na funkci těchto sítí ve vztahu ke schizofrenii, můžete najít na hoschl.cz/AZA3.