5. 2. 2015
Dobrý den, pane profesore, moje příbuzná pracovala léta s kolegou, který byl vnímán jako velice zábavný, veselý a inteligentní člověk. Po mnoha letech, kdy od něj manželka a následně další partnerky doslova utekly zdeptané a zralé vložit se do péče psychologa, se odkrylo následující. Dotyčný partnerkám chystal doma různá překvapení. Například se schoval před příchodem partnerky do skříně a s klidem ji nechal dvě hodiny si myslet, že je doma sama, poté vyluzoval různé zvuky, škrábal na dveře a podobně. Noční probuzení milé s baterkou pod bradou a sípavým dechem byla běžná "sranda". Byl schopen převrátit byt vzhůru nohama, předstíraje zloděje a z úkrytu sledovat panickou hrůzu dotyčné. Poslední číslo, o kterém se kolegové dozvěděli, spočívalo v tom, že vycpal své oblečení do podoby sebe sama a pověsil panáka do předsíně jako oběšence. Pak z úkrytu sledoval strachem omdlévající partnerku. Scéna končila tím, že s velkým pobavením vylezl ze skrýše a ohromně se smál. Fyzicky partnerky nenapadal, nicméně dnes žije už léta osamocen. Můžete prosím objasnit příčiny tohoto chování? Asi se jedná o jednu z diagnóz Vašeho oboru, ale nejsem odborník a tak si ráda přečtu Váš názor.
S přáním pěkného dne, čtenářka E. Makrlíková
Repertoár lidského chování co do náplně je velmi pestrý, od modlení za bližní přes péči o ně až po jejich vraždění. Zda to či ono chování je z psychiatrického pohledu patologické, záleží na kontextu a na přítomnosti dalších známek choroby, jejímž příznakem by mělo být. Tvrdší recese či kanadské žerty jsou někdy za hranou toho, co lidé většinou považují za normální, ale k duševnímu onemocnění mají zpravidla i tak daleko. Spíš jde o projevy akcentovaných osobností a jejich povah. Ztřeštěné nápady se navíc spouštějí pod vlivem alkoholu či drog a také ve skupinách, kde se jedinec chce blýsknout před ostatními. Tam se to také někdy „přepískne“. U člověka, kterého popisujete, by také přicházel v úvahu pokroucený vztah k ženám – partnerkám, které ohromoval, a jeho imponování při tom nepostrádalo určitých náznaků sadismu, byť jaksi sublimovaného. Existují však vskutku závažnější duševní poruchy, jež by se takto mohly projevit, i když s různou dynamikou. Jednou z nich je hypománie či mánie jako součást bipolární poruchy. Ta však přichází ve fázích a bývá prostřídána obdobími bez příznaků případně depresemi. Podobně se projevuje cyklotymie, kde jsou příznaky méně vyjádřeny, ale průběh bývá za to vleklejší. Jiný charakter mívají impulzivní nápady u ADHD (Syndrom poruch pozornosti s hyperaktivitou). Pitoreskní může být také kombinace srandistické povahy s hypertymní (s nadnesenou náladou) osobností a alkoholismem. Povahové rysy hodnotí vlastně typologie – baviči bývají extroverti s histriónskými sklony k předvádění. Říci více by vyžadovalo nejprve o dotyčném více vědět. Takhle si můžeme jen povzdechnout, že není-li on sám nešťasten a nevyžaduje pomoc, pak neohrožuje-li svým chováním bezprostředně sebe nebo své okolí, na psychiatrické diagnóze nesejde, neboť mu stejně není proti jeho vůli pomoci. Mimochodem něco podobného v bleděmodrém byl zřejmě Wolfgang Amadeus Mozart, jak naznačují jeho tzv. Basilejské dopisy, plné neuvěřitelných vulgarismů, koprolalií (sprostých slov) a slovních hříček, nemluvě o kánonech „Vyliž mi p….“ či „Dobrou noc, jseš úplnej vůl“, jež z rozmaru složil a o svém otci prohlásil, že „vzteky s..l pomeranče“. (odkaz je na hoschl.cz/AGAK). Má smysl se ptát, zda to byl pacient, když to jinak byl génius?