3. 7. 2014
O adrenalinových výkonech
Vážený pane doktore, třebaže jsem byl již od dětství veden ke sportům, mnohdy rizikovým, neumím si vysvětlit motivaci extrémních horolezců, kteří si ničí zdraví a doslova bojují o život při výstupech na nejvyšší a nejnebezpečnější hory světa. A navíc jim to ani nepřináší odpovídající materiální odměnu. Nemíním spektakulární horolezce typu P. Béma, nýbrž skutečně vrcholové horolezce jako jsou pan Rakoncaj nebo R. Jaroš. Zrovna si čtu příspěvek cestovatelky Ivy R. Skoch, která poukazuje na výpovědí Šerpů, kteří otevřeně říkají, že motivaci svých bohatých klientů nerozumí. Sami by prý takové riziko nepodstupovali a takto nebezpečné výstupy by prý byly to poslední, za co by utráceli peníze. Riziko prý podstupují pouze s vidinou vysoce nadprůměrného výdělku. Podobně se prý diví i lidé v jiných třetích zemích. Nejen jim zkrátka nejde do hlavy, co vede lidi ze Západu sebemrskačsky podstupovat extrémní výkony (výstupy na nejvyšší hory, marathóny atd.) aniž by z toho měli nějaký pochopitelný profit. Děkuji za psychiatrické vysvětlení. P. Adamec
Psychiatrické vysvětlení, obávám se, neposkytnu, protože v drtivé většině nejde o onemocnění, ale o mechanismy, jež se v různé míře uplatňují v průběhu života každého z nás. Všichni máme potřebu něco dokazovat nejen svému, v našich očích často úspěšnějšímu nebo přinejmenším nedostatečně uznalému okolí, ale i sobě. My sami ve svých očích potřebujeme nějak vypadat, abychom rozvíjeli a udržovali své ego. Ne vždy se to daří a ne vždy máme shodnou představu o tom, co tuto funkci plní. Tyto psychologické mechanismy částečně vysvětluje například individuální psychologie Alfreda Adlera, jež se odštěpila od klasické Freudovy psychoanalýzy, mj. přenosem důrazu z libida, jakožto rozhodující hnací síly našeho vrůstání do společnosti, na motivy sociální, jako jsou sourozenecké konstelace a pocit méněcennosti. Jedinec je podle Adlera charakterizován a určován svým cílem, jenž ovšem nemusí být uvědomovaný či dokonce záměrný. Smyslu lidského chování můžeme porozumět jen na základě pochopení jeho cílů. Mnohé z nadprůměrných výkonů se tak dají vysvětlit postavením dítěte v rodině, dominancí a úspěchy rodičů, drilem, který naopak může být kompenzační snahou rodičů vykřesat z dětí to, co sami nedokázali, ale hlavně postavením mezi sourozenci. K tomu přistupuje mechanismus odměny, jenž je jednak psychologický (pocit slasti, satisfakce při překonání rekordu, výšky, rychlosti či vzestupu v sociálním žebříčku), jednak biologický, daný vyplavením katecholaminů (adrenalinu a dopaminu) a endorfinů, kterýmžto mechanismem může na „adrenalinových výkonech“ vzniknout i závislost. Obojí spolu samozřejmě velmi souvisí. Riskantní chování se nejnápadněji vyskytuje mezi pubertou a časnou dospělostí, kdy fyzická síla a zdatnost převažuje nad zralostí těch struktur mozku, jež mají tlumit impulzivní hnutí mysli a korigovat „drive“. V tomto věku také bývá nedostatečný strach z nemoci, zmrzačení a ze smrti, jež je vnímána jako něco imaginárního, co se týká pouze jiných lidí. Jestliže v tomto období získáte první mety a trofeje, či dokonce peníze, můžete se stát profesionálem, u něhož se prvotní výzva promění v poslání popř. živnost, protože ostatní možnosti se postupně stávají méně dosažitelnými - zcela podle Vaculíkovy definice života coby „stále se zpřesňující definice toho, čím už nikdy nebudem“. Málokdo začne s bungee jumpingem či slézáním K2 v šedesáti letech, ledaže by měl v té době ještě nějaký nezvětralý mindrák, který by si tím chtěl léčit.