Přecitlivělost duševní a imunitní. Listy Cyrila Höschla, Reflex 38/2013, str. 70.

19. 9. 2013


Dobrý den, pane profesore,
moc ráda čtu vaše odpovědi na dotazy čtenářů v Reflexu. Jsou vždy vycizelované a zajímavě myšlenkově formulované. Jsou pro mě jakýmsi osvěžením v četbě a podnětem k zamyšlení na nejroztodivnější temata. Už dlouho mi leží v hlavě myšlenka, že autoimunitní nemoci, kterých posledních desetiletích značně přibylo (nejčastější: Crohn, Ulcerózní colitis, Bechtěrev, revmatoidni artritida, lupénka, ale i méně početné: systémový lupus erytematodes - SLE, pemfigus...a další) jsou auto-imunitní, auto-agresivní....a tím pádem jsou vlastně jakousi nedokonanou sebevraždou. Jaký má vliv psychika - hlavně postoj a nazírání pacienta na sebe samého, traumata v průběhu života - na vznik těchto nemocí? Jsou známé nějaké výzkumy nebo máte Vy nějaké postřehy, které by se týkaly těchto onemocnění?
Děkuji. Agata, autorka stránek o systémovém lupusu
www.lupusinky.estranky.cz

Autoimunní (AI) onemocnění si můžeme představit jako důsledek toho, že obranná armáda našeho těla (makrofágy, T-buňky, protilátky aj.) je z nějakých příčin mobilizována nejen proti nepříteli, ale také proti tkáním (buňkám, receptorům, proteinům) vlastního těla, jež by správně měly být ušetřeny. Hyperimunní poruchy se dělí zhruba do pěti skupin: první jsou alergie, druhá se týká protilátek (IgG, IgM), třetí tzv. imunitního komplexu, čtvrtá T-buněk a pátá zahrnuje všechno ostatní. Do první skupiny patří třeba atopický ekzém a alergie na potraviny, do druhé Vámi zmíněný pemfigus, hemolytická anémie a myastenia gravis, do třetí SLE, do čtvrté roztroušená skleróza a cukrovka 1. typu a do páté například tzv. Sjögrenův syndrom. U první skupiny nejde vlastně o AI onemocnění, jde o přecitlivělost. U dalších skupin může jít o obojí, i když zde pro ilustraci jmenuji jen AI onemocnění, a to jen některá, protože jich je ve skutečnosti spousta. Skutečně se dá doložit souvislost mezi psychikou a vznikem a průběhem těchto chorob, ale nejde o vztah nějak robustní, jak máme někdy sklon si myslet. Také to není vztah jednostranný, tj. pouze od psychiky k tělu, i když se traduje, že zranění se ve vítězných armádách hojí o něco lépe než v prohrávajících. Stres skutečně působí do jisté míry narušení imunitní obrany. Ve skutečnosti však i naopak, prvotní autoimunní reakce může poškozovat neurony nebo receptory v mozku, což má za následek změny v prožívání a chování. Nejde ovšem o žádné jednoznačné senzační odhalení, protože duševní rozpoložení (nebo i psychoterapie) může rozvoj a průběh AI onemocnění sice modifikovat, ale nikoli vyléčit. Nejdůležitějším argumentem v této diskusi je existence AI chorob i u zvířat, což potvrdí jak chovatelé, tak veterináři. I tam samozřejmě jde také „o psychiku“, ale jistě uznáte, že na poněkud odlišné úrovni sebereflexe. Než se nám podaří do těchto vztahů výzkumně proniknout tak, že si kauzálněji poradíme jak s AI chorobami, tak s jejich psychickými souvislostmi, bude to ještě chvíli trvat.