11. 3. 2010
Vážený pane profesore,
každého člověka v životě potká řada křivd, někdy se jedná o banální drobnosti, jindy o skutečné životní tragedie. S křivdami se setkávají rodiny, firmy, univerzity, státy, národy. Jako veliké křivdy byly nepochybně vnímány jak okupace 21.srpna 1968, tak i následný politický vývoj v Československu. Jan Palach, který na tyto události reagoval demonstrativní sebevraždou, je považován za národního hrdinu, byl posmrtně vyznamenán, jsou po něm pojmenovávány ulice, školy, aj. Vyvstává tedy otázka(1), jak veliká musí být křivda, aby společensky uznávanou reakcí na ni bylo zmaření vlastního života? Kdyby i bylo možné tuto "kritickou úroveň" u každého individuálně stanovit, (2) mohl by sám o sebevraždě vážně uvažující člověk posoudit, zda jí u něj již bylo dosaženo? Kolik (3) sebevrahů dokonalo svůj čin proto, že je díky reakcím na tragickou smrt Jana Palacha považován za čin za určitých okolností nejen přijatelný, ale dokonce záslužný? Všechny výše uvedené otázky podle mého názoru vyúsťují v jedinou: Jak je možné (4), že velmi vzdělaní, slušní, úctyhodní lidé, včetně Vás, hodnotí čin Jana Palacha jako čin hrdinský?
S úctou Aleš Kozelský
Václav Havel kdesi trefně poznamenal, že pravda není jenom to, co někdo řekne, ale taky kdy, kde, kdo a proč to řekne. Jinými slovy, význam něčeho (slova,výroku, činu) je do značné míry dán kontextem. Slovo bábovka má jistě jiný význam ve větě „můj manžel je bábovka“ a jiný v povzdechu „spálila jsem bábovku“. Blízkost obou výroků z úst téže ženy tomu navíc přidává další pikantní přídech. Podobně jakýkoli prvek chování. To, že zvíře nebo člověk utíká, může znamenat tisíc věcí: utíká od něčeho nebo k něčemu, má strach nebo naopak radostné očekávání, je zoufalý nebo má radost z pohybu a mnoho jiného. U sebevraždy není motivační spektrum tak široké, ale přece. Sebevražda může být důsledkem choroby (depresivní poruchy, schizofrenie), může být spuštěna pod vlivem alkoholu či drog, může být projevem kolektivního fanatismu nějaké sekty nebo nábožensky a kulturně podmíněného sebeobětování, ale může být také bilanční. Jestliže Jan Palach chtěl vyburcovat národ v samém zárodku celospolečenského otupění a kapitulace, pak to nemá nic společného ani s chorobou, ani s alkoholem či drogami, ani s náboženským fanatismem či sektářstvím. Vylučovací metodou Vám z toho zůstane prakticky jen ten hrdinský čin, jehož význam bývá většinou umenšován těmi, kteří by se nezmohli nejen na to, ale ani na nic menšího a je jim nepřijatelné si to přiznat. Tím také odpovídám na Vaše jednotlivé otázky: (1)(2) to právě určuje ta která společnost v inkriminovanou chvíli; jedinec to většinou neodhadne a jeho čin tak může zůstat nepochopen, (3) to nikdo přesně neví, ale dvakrát do téže řeky nevstoupíš; národ zná ještě jméno Jana Zajíce a pak už téměř nikoho; tím vlna této motivace zřejmě na dlouhou dobu u nás skončila. A na (4) odpovídám výše. Prvotní motivací Jana Palacha nebylo zemřít, ale vyburcovat národ. Nešlo tedy o sebevraždu, nýbrž o sebeobětování. Na rozdíl od islámistických atentátníků nezabíjel ostatní, utrpení způsobil primárně sobě.