Warning: array_key_exists(): The first argument should be either a string or an integer in D:\Inetpub\webs\924517_web\www\lang_set.inc.php on line 7 Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.

Listy Cyrila Höschla, Reflex 49/2009, str.50-51.

3. 12. 2009


Dobrý den,
Ve své rodině mám čtyřletého chlapce, který se sám o sobě již několik měsíců vyjadřuje mluvou ve třetí osobě jednotného čísla. Tedy, když popisuje co dělal, co si myslel, tak hovoří o jiné osobě, kterou tituluje svým jménem. A to i tehdy, když je svým okolím naváděn, aby o sobě mluvil v osobě první. Nikdy jsem se tím nesetkal – je taková věc znepokojivá, nebo se jedná o něco, co se časem upraví samo?
Díky za odpověď
S pozdravem
Martin Ferkl

Docela důležité je, zda se onen chlapec před tím už o sobě vyjadřoval v osobě první či nikoli. Jinými slovy, zda jde o pomalejší vývoj či o regresi (vývojový ústup poněkud zpět). Úplně malé děti totiž o sobě mluví ve třetí osobě zcela běžně a je to naprosto normální stádium vývoje řeči. Tzv. „Ich“ forma („já“) představuje ve vývoji myšlení – a tedy jazyka – zásadní zlom. Dospělým se to nezdá, ale pochopit první osobu v jazyce je nesmírně obtížné: vždyť říká-li někdo „já“, je to „on“. A říká-li „on“, často myslí „mne“. Jakpak to má začátečník (malé dítě) vztáhnout na sebe? Jak se v tom označovacím nelogickém galymatyáši vyznat? Je však pravda, že děti dnes začínají mluvit v první osobě obvykle dříve než ve čtyřech letech, zpravidla mezi druhým a třetím rokem. Jestliže o sobě mluví ve třetí osobě později, může to být projev určité regrese (vývojového návratu zpět) a infantilismu (dětinskosti), podobně jako šišlání a rozcapování se. Jestliže o sobě mluví ve třetí osobě normální dospělí lidé (politici), bývá to obvykle projev určité pózy a někdy i narcismu (řečník je sám sobě obdivovaným objektem, o kterém nejen mluví, ale o který se i stará). Ve Vašem případě stojí také za povšimnutí, zda ostatní projevy myšlení, emocí a chování onoho chlapce jsou vzhledem k jeho věku přiměřené a vyvážené. Naděje, že se to upraví samo, je veliká. Teprve při dalších pochybnostech by stálo za to vyhledat dětského psychologa nebo psychiatra.