11. 9. 2009
Psychiatrické centrum Praha (PCP), dříve Výzkumný ústav psychiatrický, pojí se stoletou jubilantkou, Psychiatrickou léčebnou v Bohnicích, celá jeho historie od založení v r.1961. Proto si troufám u příležitosti kulatého výročí léčebny částečně použít slova, která jsem pronesl již při 45. výročí PCP. Když jsem do něj před 35 lety nastupoval jako lékař po promoci, byl jsem okouzlen jeho liberální atmosférou, jeho výjimečným ředitelem a zakladatelem Lubomírem Hanzlíčkem, skvělou tradicí ústavu založenou těmi, kdož v něm pracovali a z nichž mnozí vinou sovětské okupace a těžko snesitelného komunistického režimu opustili tehdejší Československo a proslavili se v cizině, a především řadou mimořádných osobností, se kterými jsem se zde setkával a z nichž mnozí již nejsou mezi námi. V onom historickém bezčasí jsme stáli se svým nadšením, mladistvým elánem, energií a se svými nadějemi tváří v tvář šedivě nejasné budoucnosti, která skrývala překvapení tehdy nečekaná.
Mnozí jsme podlehli čarovnému kouzlu bohnického parku s jeho vzácnými jilmy, javory, kleny, buky, dubisky a pozoruhodným kostelem a prozkoumávali jsme i jeho okolí s divukrásným údolím Vltavy vinoucím se od vinice svaté Kláry do Klecan, kde zjara, s každou novou nadějí, rašily sněženky a petrklíče, kde léto sálalo z rozpálených skal, podzim ohnivě barvil švestkové aleje a kde zimu vítal sněhobílý příkrov křupající pod nohami. Někteří z kolegů pamatují bohnický areál ještě jako tradiční rurální léčebnu s rozkvetlými sady před branou, jež se namísto dnešních sídlišť táhly dolů k řece. Cesta z Prahy do práce, to byl výlet za město. Na Kobyliském náměstí se nepřestupovalo na autobus z metra, ale z tramvaje.
Klinická psychiatrie tehdy znala hlavně schizofrenii, maniodepresivitu neboli tzv.cirkulárku, neurózy a alkoholismus. Žádné „Panic disorders“, žádné OCD, žádné ADHD, žádné dyslexie, žádné sociální fobie, žádný heroin. Univerzální a téměř jediná nepsychotická diagnóza byl anxiózně-depresivní syndrom. Alzheimerova nemoc byla považována výlučně za vzácnou presenilní demenci a ve všech ostatních případech se šmahem určovala „sclerosis cerebri“. Deprese se paušálně léčily kombinací nortriptylin-amitriptylin v dávkách 2-1-0 a 0-1-2, celkem tedy 150mg na den, psychózy stovkami miligramů chlorpromazinu, někdy i gramem, elektrokonvulzemi a mnohde i inzulínovými šoky a všechno ostatní diazepamem či meprobamatem, tolik rozšířeným po celé, i nepsychiatrické, medicíně.
První velký dojem na mne udělala psychoterapie, do níž jsem bez přípravy spadl jako do hluboké vody. Neurózové oddělení na pavilonu 19 tehdy vedla Věra Fischelová, dodnes aktivní psychoanalytička. Pěstovala se eklektická psychoterapie silně ovlivněná školou v Palo Alto a doplňovaná četbou Sigmunda Freuda, Friedy Fromm-Reichmannové a Stanislava Kratochvíla. Okolo zuřila normalizace, avšak ve svobodné atmosféře ústavu bylo oddělení vedeno liberálně, pacienti neukáznění, personál svobodomyslný a dokumentace z dnešního pohledu pouze rudimentární. Neurózové oddělení bylo vždy tak trochu trnem v oku pořádkumilovné vrchní sestře, předsedovi místní organizace KSČ, jakož i úzkostnějším kolegům. Řekl bych, že toto postavení psychoterapeuticky zaměřených oddělení přetrvává - s výjimkou dohledu KSČ - dodnes, a to nejenom v PCP, ale všude v psychiatrii, neboť zřejmě vyplývá z povahy věci….
Oslavy, jako je tato, jsou mj. příležitostí k tomu, abychom se zamysleli nad svým posláním a vztahem k instituci, které jsme zasvětili své životy, abychom se poohlédli zpátky a nadechli před cestou dál, abychom si ujasnili, že hlavním smyslem naší existence je to, že jsme tu pro jiné lidi, a že to cele stojí za to. A také si vzpomeňme na ty, kteří s námi šli kus cesty po boku, a kteří s námi dnes již nejsou, a také na ty, kteří se vinou komunistického režimu rozutekli po šíravách světa a přímo či nepřímo šíří dobré jméno Bohnic i české psychiatrie. Mnozí z nich jsou stále nedílnou součástí naší širší rodiny.
V neposlední řadě je to dobrá příležitost poděkovat všem, kteří v PCP i v Léčebně pracují, často v náročných podmínkách, a spoluvytvářejí hodnoty, které v posledních letech významně zvýšily domácí i mezinárodní prestiž obou ústavů. Za to všem patří dík.
Ač Léčebna i PCP jsou samostatné subjekty, jejich společná cesta dějinami české psychiatrie z nich učinila harmonický pár v nejlepších letech. I za to patří nyní Léčebně uznání a dík.
Cyril Höschl