Höschl C. Jak maminky programují genom. Literární noviny, roč. XVIII, 8; 19.2.2007, str.9

19. 2. 2007


Cyril Höschl
Jak maminky programují genom

Nové výzkumy v psychiatrii mohou tuto vědní oblast přimět k pootočení dosavadního přístupu a k většímu zájmu o vlivy prostředí. Dokazují totiž, že citlivost jedince vůči stresu daleko spíše než na genech závisí na chování matky v raném období života.
Rozlišení mezi chováním vrozeným a naučeným je odvěkým dilematem přírodovědy. Bývá považováno za nevyřešitelné, prakticky neomezeně můžete snášet argumenty na obě strany, pedagogové zvažují, zda či nakolik fackováním potomka jej lze učinit lepším, zda neustálým osekáváním ocásku myším lze dosáhnout toho, že se budou rodit bez ocásku a podobně. V psychiatrii došlo v posledních letech v této oblasti k mimořádnému pokroku, který ukazuje, že tak docela nerozřešitelné toto dilema není. Autorem výzkumu, o němž chci pojednat, je Michael Meaney z univerzity McGill v Montrealu a já soudím, že je díky svým objevům vážným kandidátem na Nobelovu cenu v našem oboru – metodická dokonalost jeho bádání je u takto obtížně uchopitelného tématu fascinující zejména svou jednoduchostí. Zkoumal, zda a jak mateřské chování u krys ovlivňuje genetickou výbavu dalších potomků rodu.
Už od Freuda se ví, jak dalekosáhlé následky mohou pro život mít dětská traumata. Od té doby se vrší i další zkušenosti, dokládající přesvědčivě, že rané stresující zážitky mají významný vliv na rozvoj různých psychopatologií. Genom přitom není určující –jedinci se stejnou genovou výbavou pod vlivem různých prostředí dospívají k odlišným výsledkům. Moderní neurovědy dávají Freudovi za pravdu, přestože k výsledkům přicházejí úplně z jiného konce. Michaelu Meaneymu se podařilo velmi dobře popsat, jakými mechanismy dochází k tomu, že zděděný gen se projeví nebo neprojeví u jedince – podle toho, jak byl hněten prostředím. Jeho výzkumy se týkají reaktivity na stres a schopnosti snášet zátěž a vycházejí z toho, že se tato reaktivita vytváří právě v raném období života vlivem prostředí. Víme z jiných studií, že když jsou děti mírně stresované – tak, aby je to ještě bavilo- jde o pozitivní stres, který dokonce vede k nižší nemocnosti. Ovšem když jsou zatěžovány stresem nadměrně, dochází k vyššímu výskytu patologií, k alkoholismu, afektivním a degenerativním poruchám a podobně. Podstatné zjištění je, že to, co činí stres patologickým, není ani tak jeho intenzita, nýbrž bezvýchodnost situace. Škodí takový stres, na který nemůže mít jedinec (ať už člověk nebo zvíře) vliv. Vliv na události je klíčovým měřítkem pro nepříznivý vliv stresu. Říká se tomu naučená bezmocnost – působí na úrovni neurochemie mozku a postupně vede k nevratným změnám.
Mimochodem aplikovat toto poznání do jakékoliv společenské hierarchie – zvířecí nebo lidské – je poměrně snadné a v praxi se můžeme často s jeho projevy setkávat. I praktičtí lékaři mají zkušenost s tím, že nejvíce nemocí postihuje pracovníky středního managementu. Nerozhodují a nemají vliv na události. Jsou ve dvojím tlaku – od nadřízených a od podřízených, přitom v úspěchu u těch i oněch jsou odkázáni na konání a rozhodování těch druhých.
Ovšem zpět k Michaelu Meaneymu, který pozoroval u potkanů, jak se starají o mláďata. Měřil, jak moc potkaní matky lížou a opečovávají svá mláďata, což je základní způsob jejich mateřské péče. Z maminek pak vybral dvě extrémní skupiny – jednu velmi málo lízající, druhou naopak hodně lízající. A sledoval u potomků, jak se tato rozdílná péče projeví na jejich vlastnostech. Například do jaké míry se exprimují geny pro stresové hormony. Zjistil, že daleko výrazněji u těch, které byly málo lízané. A naopak, málo u hodně lízaných. Dále sledoval míru úzkosti a strachu. Ukázalo se, že míru strachu mají daleko větší ti potkani, kteří byli málo opečovávaní. Naopak zájem o okolní svět byl daleko větší u těch hodně lízaných. Také výkon v bludišti měli podstatně lepší potkani hodně lízaní. Zjednodušeně – o koho se matka hodně starala, neměl potom strach.
V dalším kroku pozoroval, jak se potomci budou chovat coby matky. A předpoklad se potvrdil – jak lízala kdysi maminka, lízala i dcera. A základní položená otázka zní: Mohou za to geny (vrozené) nebo zacházení v útlém dětství (naučené)? Aby Michael Meaney našel odpověď, proházel potomky a matky a sledoval, jak se celý vzorec bude vyvíjet (tzv. adoptivní studie). Výsledek dopadl podle toho, jaká matka potomka lízala, nikoliv podle toho, jaká byla biologická! A máme před sebou důkaz, že raná zkušenost přeprogramovává, jak se některé geny exprimují.
A Michael Meaney šel ještě dál – rozklíčoval, jakou cestou tento děj probíhá. Z jeho výzkumu vyplývá, že raná péče skutečně na úrovni „hardwarové výbavy“ jedince ovlivní jeho citlivost na celý život. A to je klíčová pointa – mateřské chování doprogramovává genom, který jsme zdědili po rodičích. To je obrovská výzva pro další studium v neurobehaviorálních vědách a významný krok k tomu pootočit celé paradigma – začít chápat jinak vztah mezi genetickou výbavou a vlivem prostředí, začít jinak přistupovat k jejich komplementárnímu působení. .

Neautorizovaný text uveřejnily Literární noviny 19. února 2007 jako redakční úpravu přednášky na interdisciplinárním semináři Příroda a kultura na křižovatkách nového, který v lednu 2007 na zámku Nečtiny uspořádala Západočeská univerzita v Plzni.