"Očima Cyrila Höschla". Reflex 1/2004, str. 15.

8. 1. 2004


Můj kamarád trpí depresemi a paranoiou. Pokud je mi známo, tak se i léčil, nevím zda léčba probíhá i teď. Ačkoliv jsme se setkali i osobně, komunikuji s ním převážně přes Internet. A zajímalo by mne, jak bych měl reagovat, pokud se jeho porucha projeví. Velmi rád bych mu pomohl, a nebo alespoň neškodil. Má smysl mu bludy vyvracet logickými argumenty? Má smysl mu radit, aby se šel znovu léčit? Mám je prostě tiše ignorovat a nereagovat na ně? Ten člověk je objektivně velmi schopný, ale jeho nemoc ho sráží. Ke mně osobně se chová dobře (kromě toho, že se mi neustále za něco omlouvá), a zdá se mi, že mi i důvěřuje a minimálně po odborné stránce mne respektuje. Pokud bych mu mohl nějak pomoci, byl bych rád.
JK

Přesnější odpověď na vaši otázku by vyžadovala důkladnější znalost případu. Výraz paranoia (řec. para=mimo, nús= mysl) původně označoval šílenství obecně. Postupně se jeho užití zúžilo spíše na poruchy zpracování informací ve smyslu bludů. Nyní se tak označuje psychóza s perzekučními bludy (pronásledování), které jsou jasně definované, logické, tvoří systém, který do sebe logicky zapadá. Ostatní osobnost je zachována, intelekt bývá dobrý nebo i nadprůměrný, nejsou přítomny halucinace. V současné klasifikaci se tato psychóza označuje jako „porucha s bludy“ a je velmi odolná k léčbě, protože postižení - často všelijací sudiči a kverulanti posílající rozsáhlé dopisy úřadům a autoritám - nemají na chorobnost svého počínání vůbec náhled. Adjektivum od paranoia je paranoický. Výraz „paranoidní“ označuje vztahovačnost (řec. oides= podobný jako), nejčastěji související s pocity viny, s pocity sníženého sebehodnocení nebo zneuznání a s pocity pronásledování. Dotyčný si připadá jako někdo, kdo se dostal do nepřátelského prostředí, je stále ve střehu, připraven k útoku, obraně nebo k útěku. I neutrální a s ním nesouvisející chování jiných osob si vysvětluje jako záměrné, zacílené proti němu („to se smějí mně“). Váš příklad je zajímavý proto, že upozorňuje na spojení deprese a paranoidity, které vskutku v praxi vídáme a které má svou logiku: vždyť pocity viny a sníženého sebehodnocení jsou častými příznaky právě depresivní poruchy. Kdyby tomu tak v případě Vašeho kolegy opravdu bylo, stálo by za to léčit především depresi. Její odvozeniny by pak následně nejspíše odezněly také. Kdyby však šlo primárně o poruchu s bludy nebo i jen povahový rys vztahovačnosti, tam je pomoc obtížná, neboť dotyčný o ni nestojí. Obecnou zásadou v přístupu k paranoidnímu pacientovi je pochopení, nikoli souhlas. Sám se stále držte v realitě, jejíž zrcadlo dotyčnému nastavujete. Nepřistupujte na jeho bludy, ale uznejte, že on to tak může vidět, i když Vy to vidíte jinak. Dávejte najevo ochotu, vstřícnost a porozumění, zásadně neodsuzujte a nezesměšňujte, ale nepředstírejte, že bludným výkladům také věříte. Snažte se nezavdat příčinu k tomu, abyste byl zařazen do bludného okruhu „nepřátelských“ osob, protože tím se Vaše možnost pro dotyčného něco udělat zcela minimalizuje. Udržíte-li si takto svůj vliv, využijte ho k tomu, abyste dotyčného přiměl ke spolupráci s psychiatrem.
(bez záruky)