11. 12. 2018
S extrémními případy tzv. hoardingu se často setkáváme v situacích, kdy postižení už neúnosně obtěžují své okolí a stávají se bezpečnostním rizikem. Je možné tento stav léčit?
Vážený pane profesore, rád bych se zeptal, zda byste označil nadměrné skladování věcí za jev patologický, či „jen“ za specifickou povahovou vlastnost. Moje maminka (70 let)hromadí věci. Byt i venkovský domek má plné nábytku, oblečení, knih, nádobí, předmětů po pozůstalých, peřin atd., že už se nedá některými místnostmi projít. Už přes deset let je vdova a já se jí snažím pomáhat. Sama často přijde s tím, že by bylo potřeba tu či onu místnost uklidit, ale jakmile se ukáže, že to bez vyhazování nepůjde, začne obhajovat hodnotu každé bezvýznamné cetky. Nakonec se skladiště jménem domov nanejvýš trošku přerovná, ale nic se nezmění. Před osmi lety jsem jí tajně vyhodil staré rozskřípané židle a dodnes mi to nedokáže odpustit; považuje to za zradu, podlé jednání za zády. Z toho důvodu se vyklízení bez jejího souhlasu vyhýbám. Má za to, že jsem necitelný, když nemám k věcem vztah. Naštěstí bydlíme se ženou jinde, ale před rokem se nám narodilo dítě, a když vyrazíme na chalupu, rádi bychom trávili ten čas jinde než ve skladišti, kde na našeho synka může každou chvíli něco spadnout. Momentálně ještě leze, ale každou chvíli začne chodit a běhat… Nechci, aby všechny starosti se správou bytu a chalupy zůstávaly na matce, ale zvlášť po narození dítěte je čím dál těžší hledat smysl v přerovnávání nahromaděných věcí. Matčina neústupnost je časově i emocionálně obrovsky namáhavá.
S uctivým pozdravem Max Kocura, 38 let
Hromadění jídla a věcí není jen lidská záležitost, často ho lze pozorovat i u zvířat, třeba u ptáků. Hromadění věcí mají někteří lidé v povaze, protože se s nimi neumějí rozloučit, případně mají úzkostný dojem, že by se mohly ještě někdy hodit. Představa, že by měli vyhodit něco, co už řekněme deset let nepotřebovali, je pro postižené nemyslitelná („nejvíce milujeme to, co ztrácíme“). Toto hromadění starých věcí, veteše i odpadků může být patologicky vystupňováno až do podoby poměrně závažné duševní poruchy, jíž postižení velice obtěžují své okolí, příbuznými počínaje a sousedy konče. Tato porucha se řadí k obsedantně kompulsívním stavům a v angličtině se jí říká compulsive hoarding. V ruštině se někdy označuje jako Pljuškinův syndrom podle postavy z Gogolova románu Mrtvé duše, která je přímo ztělesněním této poruchy. Slovo плюшка označuje skořicovou buchtičku nebo možná plyš (плюш). Kompulsívní hromadění ve svých důsledcích představuje značné bezpečnostní (požáry) a zdravotní (infekce, paraziti, roztoči) riziko pro postižené a jejich okolí. Dnes se také už označuje digitální hromadění (e-hromadění nebo cyberhoarding), což je neschopnost vymazat nepotřebné elektronické informace z počítače. Zahrnuje ukládání digitálních výtvorů a uchovávání zbytečných elektronických dat. Na rozdíl od věcí jsou přebytečné digitální položky označovány jako „digitální haraburdí“. Problém je, že na kompulsívní hromadění neexistuje dostatečně účinná léčba. Léky proti úzkosti mohou sice poněkud zmírnit úzkostné obavy ze zbavení nějakých věcí, ale v zásadě problém nevyřeší. O něco účinnější je kognitivně-behaviorální psychoterapie, která je cosi jako „učením naruby“ čili odnaučováním hromadit věci, ale potíž je v tom, že postižený musí mít na své postižení náhled a musí k takové léčbě být sám motivován, což není častý případ. Mnohdy se důsledkům hromadění musí zabránit násilím (asanace bytu, odebrání zvířat apod.). Že to je pro okolí emočně náročné, to je nabíledni. Mrzí mne, že pro vás nemám nadějnější radu než to, že musíte být neústupní.