18. 10. 2018
Spor o rozhodující vliv vrozeného či v průběhu života získaného chování zůstává zatím stále bez vítěze.
Dobrý den, pane profesore,
v současném předvolebním politickém dění převládá kauza syrských sirotků. V této souvislosti se Vás ptám, v jaké míře je chování člověka ovlivněno genetickými vlastnostmi a v jaké míře se dá ovlivnit výchovou?
Milan Ferenc Olomouc
Otázka poměru vrozeného a naučeného (nature-nurture) v chování je mysteriem moderní biologie a fyziologie chování snad od samého jejího vzniku. V poslední době sice došlo při bádání v tomto směru k významnému pokroku, leč ani ten neumožňuje dát vám zcela jasnou odpověď. Pokusím se vysvětlit proč.
Před časem kanadský psychiatr Michael Meaney z McGill University v Montrealu publikoval výsledky experimentů na laboratorních potkanech, u nichž sledoval rozdíly takových parametrů, jako je stimulace stresové osy, zvídavost, míra strachu či výkon v bludišti v závislosti na tom, jak moc se s nimi maminky mazlily. Rozdíly byly markantní. Oproti těm zanedbávaným na tom byli daleko lépe jedinci v mládí hodně mazlení. Byli odolnější vůči stresu, zvídavější, méně se báli a lépe se orientovali v bludišti. Meaney pak provedl tzv. adoptivní studii, ve které všem maminkám mláďata ihned po vrhu proházel, takže žádné nebylo vychovávané vlastní maminkou. Dostal tedy čtyři skupiny: adoptivní matkou hodně opečovávaná mláďata s geny od hodně pečující matky (HH), málo opečovávané s geny od málo pečující matky (MM), ale také HM a MH. Zjistil, že výsledný vzorec odolnosti vůči stresu, bojácnosti, zvídavosti, orientace v bludišti apod. nebyl u potomků vyjádřen podle toho, z jaké matky pocházeli, ale podle toho, jaká matka je opečovávala.
Dalo by se tedy říci, že spor o rozhodující vliv naučeného oproti vrozenému je rozhodnut. Jenže chyba lávky! Za prvé: jakýkoli zjednodušený model, byť sebelepší, nelze automaticky aplikovat na člověka. Za druhé: různé živočišné druhy mají různě kritické „vpečeťovací“ periody, jež jsou pro utváření osobnosti rozhodující. Kdyby to bylo ihned po narození, pak většina adoptovaných dětí by tu kritickou periodu matčina chování už nestihla, protože na rozdíl od Meaneyho potkanů jsou adoptovány příliš pozdě, někdy i po letech pobytu v různých zařízeních. Nu, a konečně – podobný experiment nelze na lidech provádět. Neumíme si představit, že by nějaký experimentátor šel kamsi do porodnice, všem maminkám proházel novorozeňata a za dvacet let by vyhodnotil, jak je výchova ovlivnila v porovnání s vlohami zděděnými po biologických rodičích. Nicméně dědivost různých poruch chování a prožívání naznačuje, jaký ten poměr zhruba asi je: u autismu, schizofrenie, bipolární poruchy a ADHD je to až 80 procent, u závislosti na nikotinu asi 70 procent, u závislosti na alkoholu či deprese je to okolo 40 procent. Vidíte tedy, že výchova je důležitá převelice, ale geny se také ozvou, někdy navzdory veškeré snaze. To dobře vědí všichni, kdo adoptovali děti. Nicméně genetické vlohy jsou velice různorodé, a to včetně těch, jež mají ve vínku kteříkoli sirotci. Včetně syrských. Mnozí z nich tudíž mohou znamenat pro hostitelské společenství značný přínos. Není však v silách současné vědy jej předem odhadnout ani započítat podíl indoktrinace kulturní, náboženské a politické, jež se může v dalších etapách života v různé míře projevit.