23. 11. 2017
Vážený pane profesore, přečetla jsem si reakce na článek, v němž učitelka školky vlastním tělem a zdravím zachránila malé děti před autem ve smyku. Byla jsem překvapena, že pod článkem jsou i negativní ohlasy, ty nejméně zlé zpochybňovaly její hrdinství, další uvažovaly o tom, jak na tom vydělá...Tak se Vás ptám, jaký máte názor na to, zda dobro nebo zlo je člověku vrozené. Jsou zlí jen anetičtí psychopaté (korektně řečeno – s poruchou osobnosti)? Jednak mi ta otázka napadá, když narazím na nenávistné nebo závistivé diskuse na internetu, jednak v souvislosti s lidským jednáním v krajních situacích. V souvislosti s jejím činem zazněly i úvahy o hrdinství – podle nich prý impulzívní jednání není hrdinstvím. Já ale myslím, že hrdinství pouze s rozumovým zvažováním nesouvisí. Konkrétně ten daný případ – ta paní určitě především ty děti miluje, pak má snad i naučený pocit odpovědnosti. Dle mého dobro, láska k dětem a odpovědnost je součástí její osobnosti, jinak by impulzívně chránila jen sebe.
Zdraví D. Houbová, Brno
Vnitrodruhová agrese je zřejmě základním „pudem“, „drivem“, motorem, jenž nás žene dopředu a vede k soubojům o zdroje (potravu), o teritorium (území), o samičky, o majetek, o moc, aby tak zajistil větší úspěšnost přenosu našich genů do další generace, a tedy rozvoj života na Zemi, což obnáší i energii nutnou k zajištění péče o potomstvo a jeho ochranu. Položíme-li si z etického hlediska nepřijatelně paradoxní otázku, k čemu je zlo dobré, musíme odpověď hledat především v díle Konrada Lorenze (Takzvané zlo, viz hoschl.cz/E2BA), Alfreda Adlera (tam je hlavní hnací silou touha po moci) a především Sigmunda Freuda (libido, sexuální pud). Na všem něco je a najdete v tom přinejmenším nesentimentální a nenaivní vysvětlení, proč je zlo do značné míry vrozené (nikoli úplně!) a proč jeho destruktivní dopady jsou vlastně vedlejšími produkty jeho pozitivní funkce ve vývoji přírody, jež je takto ustrojena (a to nemluvím o agresi predátorské, to je jiná kapitola). Snadno pak pochopíte hlubší podstatu Solženicynova výroku, že hranice mezi dobrem a zlem neprochází ani mezi národy, ani mezi lidmi, ale srdcem každého člověka. Poměr těchto ingrediencí však máme každý jiný, proto někomu být zlý jde snadno od huby či od ruky, jiný by však v sobě totéž musel hodně hluboko dolovat. Že tomu tak je, o tom svědčí právě ony internetové diskuse pod články, které – jsa s těmito principy srozuměn – zásadně nečtu. Anonymita totiž umožňuje těm frustrovaným jedincům odkopávat se v míře, kterou by si tváří v tvář nikdy netroufli. A když, tak jen někteří. Pokud jde o znevažování hrdinského počinu oné učitelky (ale i třeba Chartistů apod.), pak jde o racionalizaci, kterou si dotyčný ospravedlňuje svou vlastní zbabělost („impulzivita není hrdinství“, „čertví, co za to dostala“, „jsou to všechno psychopati“, „stejně to byli komunisti anebo fízlové“ atp.). Čím víc umenšíte pozitiva jiných, tím víc relativizujete negativa vlastní. Ale abychom nekončili fatalisticky: Konrad Lorenz ve svém díle upozorňuje na zábrany, jež zneškodňují destruktivní agresi a nabízí jistá řešení (viz např. Osm smrtelných hříchu civilizovaného člověka; hoschl.cz/AJDR). Takovými odvraceči zla jsou osobní kontakty a přátelství, sport, hudba, krásná literatura, poezie a zejména hierarchie dominance, kdy společnost je uspořádána fungujícím způsobem tak, že každý ví, kde je ve společenském žebříčku jeho místo a všichni se všemi se nervou o každé sousto, o každou studánku. Navíc dobrovolná opouštění pozic depresivními jedinci vedou k nekrvavému střídání míst v hirerarchii dominance a jsou tedy život zachraňující i pro ty, kdož by jinak coby zranění, nemocní nebo staří byli zlikvidováni. Víc se do sloupku nevejde, ale pro inspiraci k další četbě Vám to snad postačí a ostatním čtenářům Reflexu možná také, byť jistě nepatří mezi zlovolné trolly, co nedokážou ocenit úspěch, natožpak hrdinství a odreagovávají si z nedostatku užitečnější práce své mindráky v nekonečných chatech.