22. 6. 2006
Pane doktore,
může nějak souviset s psychikou, že ráčkující intelektuálové buď rozdrobí pravici zakládáním pidistran nebo volí levici? C.H., Praha
Vaše otázka je vtipně provokující, ale pro nalezení souvislosti mezi ráčkováním a politickou orientací nejsou dostatečné podklady. Ráčkující politici se najdou na obou křídlech politického spektra. Přitom pouze pravé křídlo má tradičně tendenci se neustále drobit a svářit, zatímco levé bývá jednotnější. To u nás můžeme pozorovat přinejmenším od r.1948, ale co se hašteřivosti pravice týče, ani první republika nebyla výjimkou. Opravdu je nepochopitelné, jak i velmi inteligentní lidé, jejichž názory se prakticky kryjí s programem ODS, cítí potřebu zakládat si vlastní strany a přivodit tak pravici vždy zákonitě porážku. Jediné vysvětlení je, že mnoho lidí nedokáže překonat své osobní antipatie a ambice, že mnoho lidí touží být premiéry (jak nesmyslné!) a prezidenty (jak absurdní!). Těchto osobností je na pravém křídle vždy víc než na levici, proto levice většinou vítězí (nyní skoro po celé Evropě) a pravice prohrává. Naše volby nejsou výjimkou- nebyly vítězstvím pravice, nenamlouvejme si. Skončily ubohou plichtou. Antitezí tohoto mého postoje je upozornění, že občanská společnost je spíše nakloněna poměrnému zastoupení, nikoli většinovému systému, kde vítěz bere vše. Na to odpovídám: na demokracii není ani tak důležité, jak sestavit vládu, jako spíše to, jak ji sesadit. Podstatnou podmínkou je silná a zřetelná opozice. Mnohobarevné koalice s 50% křesel či nedejbože velké rudomodré či rudočerné koalice opozici oslabí nebo prakticky eliminují, což znamená konec demokracie přinejmenším na řadu let, jak jsme byli svědky například v Rakousku. Naopak, většinový systém sice vyřadí všechny malé exhibicionisty, ale zajistí každé vládě pořádnou opozici. V mých očích to je lepší záruka demokracie než tisíc zahrádkářů a jeden Wagner. Kdo jak ráčkoval, už dnes ani nevím. Zkusme to sledovat.