11. 8. 2022
Vážený pane profesore,
zajímalo by mne, co způsobuje, že i například bohatá manželka, která nepotřebuje krást, tak krade i když je finančně zajištěna svým mužem. Není to dáno nějakým „spouštěčem“ v mozku, respektive, co v mozku způsobuje, že člověk danou věc ukrade, i když by si ji mohl v klidu koupit, a nemusel podstupovat riziko hanby, odhalení, trestního stíhání? Adrenalin, či co? A dá se kleptomanie nějak léčit, či jen potlačit nutkání k trestnému činu?
S pozdravem Jamajčan
Částečně jste si odpověděl sám, neboť v případě, že drobně krade někdo, kdo to vůbec nemá zapotřebí, jedná se nejspíš o impulzivní jednání, kleptománii (viz též Rx 3/2011). Může se též jednat o jakýsi zvrácený sport, čili „adrenalin“. Jelikož však málokdy se krade z krajního nedostatku, jsou motivy zlodějů víceméně vždy zavrženíhodné a svědčí spíše o asociálním chování než o ukojení základních potřeb, asi jako vandalství, a přechod k poruchám impulzivity je neostrý. Jinak kleptománie je impulzivním jednáním, u kterého vskutku schází vědomá představa cíle. Před činem narůstá určité napětí, impulz spustí příslušné jednání bez ujasněné motivace a následuje uvolnění, někdy velice libé. Impulz přitom není vyhodnocen a podroben nějakému zvažování a rozhodování. Jinak řečeno, dotyčný podlehne okamžitému nápadu, aniž domyslí jeho následky. Jestliže se to opakuje, hovoříme o impulzivních stavech (dříve se jim říkalo monománie). Patří k nim kromě kleptománie například také dromománie (impulzivní toulavost), dipsománie (tzv. kvartální pijáctví), oniománie (chorobné nakupování, které také není dáno chyběním či skutečnou potřebou nakupovaného zboží), pyrománie (žhářství), erotománie (impulzivní vyhledávání sexuálních dobrodružství) a trichotilománie (impulzivní vytrhávání vlasů). Monománie představovaly v původním pojetí však spíše posedlost jednou věcí (myšlenkou), umanutost, „idée fixe“. Tyto poruchy nasedají na terén z rozmanitých příčin chorobný, od poruch osobnosti až po organické postižení mozku, a mohou mít blízko k obsedantně – kompulzivní poruše (nutkání), ke gamblerství (cílem není ani tak vyhrát, jako hrát) a například anorexii (posedlosti redukcí tělesné hmotnosti) či orthorexii (posedlosti „zdravou“ stravou, „bio“ apod.). U impulzivních počinů není cílem obohacení či získání nějakého jiného vlastního prospěchu, nýbrž uvolnění nahromaděného napětí aktem jako takovým. Cílem je tedy prostředek. Nikoli získání nějakého zboží, ale kradení samo o sobě. To je ta slast, to vzrůšo! Přitom postižená osoba může být jinak příjemná, vzdělaná, inteligentní, společenská, „nikdo by to do ní neřekl“. Náprava kleptománie je obtížná, riziko recidivy veliké. Jednání s postiženým, jež má být sice vlídné, ale důsledné, prakticky vždy nakonec vyústí v dilema „buď kriminalizace, nebo léčba“. Postižení si zpravidla vyberou to druhé, což je hlavně psychoterapie. Někdy se doporučuje i rehabilitace, sport a psychofarmaka k tlumení impulzů, i když jejich účinnost je v těchto případech sporná.