14. 10. 2021
Dobrý den,
obracím se na Vás s problémem, který se zdá neřešitelný, zřejmě kvůli ochraně práv jedince. Moje sestra od dětství trpěla úzkostmi stavy, nočními můrami a nepředvídatelnými změnami nálad, provázenými patologickou podezíravostí. Navíc jsem zjistila, že je v kontaktu s neexistujícími lidmi, o kterých mluví v příbězích, jež jsou často děsivé a jde jí v nich o život. Také se jí na těle objevují různé jizvy a jiné známky sebepoškozování. Je naprosto přesvědčená o svém výkladu reality a má hluboce promyšlené obranné strategie. Ví přesně, jak na sobě nedat nic znát. Dokonce mi dávala školení "jak postupovat, kdyby tě dostali a vyslýchali". Jednou jsem se rozhodla zavolat sanitku a svěřit to vše odborníkům. Skončilo to tak, že jelikož neprojevovala viditelné známky psychózy ani nebezpečí sobě nebo okolí, nemohli ji nedobrovolně hospitalizovat. Proto jsem pořídila videozáznam, na kterém sestra projevuje jasné příznaky paranoidní schizofrenie a přiznává zranění, která si mohla způsobit jen ona sama. Nechci ale udělat znovu stejnou chybu, ale chci docílit toho, aby se mé sestře dostalo odborné péče dřív, než na to už bude pozdě. Prosím poraďte mi, jak mám nejlépe postupovat? Protože jsem z malého města, prosím pro zveřejnění volit anonymizovanou formu dotazu. Děkuji a s pozdravem Renata
Máte pravdu, že ohled na lidská práva brání nejen zneužití psychiatrie, což je dobře, ale někdy i jejímu využití tam, kde by to bylo žádoucí, co už tak dobře není. Podle §28 zák. č.372/2011 Sb. má pacient právo odepřít souhlas jak se samotnou hospitalizací, tak i s vyšetřovacími a léčebnými výkony. Souhlas není potřeba, jde-li o záchranu života nebo zdraví dítěte či osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a odpírají-li rodiče nebo opatrovník souhlas. Nedobrovolně lze někoho hospitalizovat, jestliže jeví známky duševní choroby nebo intoxikace a ohrožuje sebe nebo své okolí, případně jde-li o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž lze uložit povinné léčení (tyfus), a dále není-li možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného (např. bezvědomí) vyžádat si jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví. Svůj souhlas může pacient kdykoliv odvolat. Zdravotnické zařízení je pak povinno oznámit nedobrovolnou hospitalizaci do 24 hodin soudu. Soud musí do 7 dní rozhodnout, zda k ní došlo v souladu se zákonem, či nikoliv. Pokud ano, musí soud do 3 měsíců na základě znaleckého posudku rozhodnout o tom, zda další držení pacienta ve zdravotnickém zařízení je přípustné, příp. po jakou dobu. V případě, že ano, rozhodnutí platí nanejvýše na dobu jednoho roku. Poté musí přijít nové vyšetření a případně nové soudní rozhodnutí o další hospitalizaci. Nic z toho, zdá se, vaše sestra nesplňuje. Vykládat příběhy o neexistujících bytostech nikoho neohrožuje, i když je to bizarní. Neléčení části nemocných s psychózou, kteří by se léčit měli, je daň, kterou platíme za respekt k lidským právům a minimalizaci zneužití psychiatrie. Jednou z možností, jak přivést indikovaného jedince k léčbě, je soustavné a nenásilné přesvědčování. Další je spolupráce s praktickým či jiným lékařem, který si při péči v jiné záležitosti může vyžádat psychiatrickou konzultaci. Také lze využít interpretace zákona, podle které lze někoho hospitalizovat proti jeho vůli „v případě vážné duševní poruchy, pokud by v důsledku jejího neléčení došlo se vší pravděpodobností k vážnému poškození zdraví pacienta“. Často se v momentech akutního zhoršení stavu (zmatenosti, neklidu, agrese) využívá služeb rychlé záchranné služby, případně center krizové intervence. Nicméně zázračný způsob léčení někoho, kdo to nechce, neexistuje v medicíně nikde. Ani u zubaře. (Viz též Rx 31/2010).