Höschl C.: Psychiatrická péče. Reflex 40/2021, str.76.

7. 10. 2021


Pane profesore,
zaujalo mě, jakým způsobem argumentujete v článku Diagnóza a léčba schizofrenie v Rx 37/21. Můžete mi, prosím, některá svá tvrzení objasnit? (Předesílám, že nejsem "uživatelem psychiatrické péče".)
(1) Jak funguje závaznost různých manuálů pro různé státy? Neměly by se, zejména, pokud vše zaštiťuje WHO, řídit stejnými pokyny?
(2) Zmiňujete, že NÚDZ je "průkopníkem kontrolování sérových hladin antipsychotik". Můžete mi říct, co to v praxi znamená nebo co tomu brání?
(3) Kolik je pracovišť, která to skutečně dělají?
(4) A jak dlouho bude trvat, než se Vaše průkopnická snaha změní v realitu a tato procedura bude závazná pro všechna psychiatrická pracoviště?
(5) A jak rozhodujete, co nasadit klientovi, který žádná psychofarmaka nikdy neužíval? Jak poznáte, jak těžký kalibr nasadit?
(6) Viděla jsem totiž na různých psychiatrických pracovištích jedince tak utlumené, že nemohli ani chodit, ani mluvit...
(7) A ještě bych Vás ráda upozornila, že výraz "nesvéprávný pacient" je už několik let zcela nevhodnou formulací. A je velmi smutné slyšet jej z úst profesionála. Člověk nemůže být svéprávnosti zbaven, pouze na ni omezen. A jen v určitém ohledu a na omezenou dobu maximálně tří let.
(8) Z toho, co ve svých příspěvcích píšete, by člověk nabyl dojmu, že o "uživatele psychiatrické péče" je výborně postaráno a jeho blaho leží na srdci všech pracovníků psychiatrických pracovišť. Praxe je ale jiná.
(9) A mě by zajímalo, jestli tomu, co píšete, skutečně věříte, nebo jste jen odtržen od reality...
S pozdravem Mgr. Kateřina Bryanová
(dotazy pro přehlednost odpovědí očísloval CH)

(1) Závaznost manuálů je výsledkem mnoha zájmů, zejména plátců (pojišťoven), kteří pro jakž takž férové přidělování peněz, často z kapes daňových poplatníků, potřebují kritéria, na základě kterých jsou „výdaje“ srovnatelné. To umožňují zejména diagnostické systémy a doporučené postupy. Tyto zájmy jsou v různých zemích poněkud odlišné a WHO nemá exekutivní moc, takže zavedení „jednotného systému“ je spíše iluzorní. Přijetí různých vodítek je více méně dobrovolné. Naštěstí většina států respektuje mezinárodní statistickou klasifikaci nemocí v platné verzi (MKN-10), takže i na mezinárodní úrovni panuje shoda.

(2) Znamená to, že se NUDZ snaží stanovování hladin realizovat a prosazovat. Všeobecnému rozšíření brání laboratorní nevybavenost v některých zařízeních, zejména ambulantních, a cena. Pacient je málokdy ochoten za něco takového platit a pojišťovna podobné úkony platí jen v odůvodněných případech. To průkopnictví spočívá mj. v onom odůvodňování, kterého se ovšem musí ujmout také Psychiatrická společnost, jež je pro ministerstvo a pro pojišťovny mnohem respektovanějším partnerem než jednotlivá zařízení.

(3) Nevím, kdo vede o tom nějakou evidenci, my rozhodně ne a ani to není naším úkolem. Odhadem přinejmenším všechny velké nemocnice.

(4) Jak to mám vědět?

(5) Za prvé je žádoucí začínat dávkování vždy odzdola a přidávat jen při neúspěchu (neklidu, agresi, agitovanosti aj.) a za druhé na základě zkušenosti, ať už vlastní (u starších) nebo kolegů (u začátečníků). Jinak je to dotaz asi jako na řidiče, jak pozná, jak má jet rychle.

(6) A já viděl řidiče, kteří sjeli do příkopu nebo se i zabili. Máte pravdu.

(7) Zde výraz odkazuje (jako opak) k označení, které použil tazatel („pacient není zbavený svéprávnosti“). Použít korektní výraz „pacient s omezenou způsobilostí k právním úkonům“ či „omezen jen v určitém ohledu na omezenou dobu maximálně tří let“ by text zahnojilo natolik, že by v něm čtenář hledal smysl asi jako když luští křížovku.

(8) Vy jste z toho nabyla ten dojem? Já jsem ovšem nic takového nikde nenapsal.

(9) Tomu, co píšu, skutečně věřím, avšak dojmu, který jste z toho nabyla Vy, nevěřím ani za mák.