Höschl C.: Zvířecí nebo lidská zvěrstva? Reflex 36/2021, str. 68

9. 9. 2021


Vážený pane profesore,
nelíbí se mi výraz "zvířecí". Např. zvířecí zuřivost, zvířecí řádění, násilí, zvěrská krutost ap. U predátorů /dříve šelmy/, je pronásledování a utrácení kořisti součástí jejich genetické výbavy, je to jejich způsob obživy, mají to takříkajíc v popisu práce. Ale člověk? Bachaři v koncentráku, známí svou nelidskou /sic! /surovostí, dožívali v civilu jako spořádaní, respektovaní spoluobčané. Náš žoviální pan profesor byl později odhalen jako čtyřnásobný vrah, dokonce malých dětí. Kriminálníci se těší obdivu fanynek, dostávají i nabídky k sňatku. Jak k tomu všemu přijdou ubohá zvířata? Je to předobraz „nadlidské“ síly, moci? Myslím si, že obdobná přirovnání jsou nespravedlivá a hloupá. Nemám jednoduché vysvětlení.
S pozdravem vytrvalý čtenář dr. B. Holý

Jedním z obranných mechanismů osobnosti, jenž ochranou našeho ega brání narcistnímu zranění, je přenos viny na druhé. Je to hluboce zakořeněný, „defaultní“ mechanismus. Že za něco může vždycky někdo jiný, je až na výjimky to první, co vás napadne. Těmi výjimkami jsou depresivní stavy spojené se sebeobviňováním (tzv. autoakuzacemi). Archaickou povahu této obrany ega naznačuje i komunikace se šimpanzí samičkou Lucy, chovanou zprvu v Oklahomě manželi Temerlinovými jako lidské mládě. Sotva se naučila znakovou řeč, hned začala lhát a na dotaz, kdože to znečistil výběh, odpověděla, že ošetřovatel. Obviňování druhých je výchozí obranný mechanismus na všech úrovních, včetně celospolečenských. Syfilis se pravděpodobně nejprve označovala jako „neapolská nemoc“, protože ji po návratu kolumbovských výprav šířili španělští důstojníci v neapolských nevěstincích, posléze „francouzská nemoc“, protože v nevěstincích se nakazili francouzští vojáci a ti ji pak roznášeli po celé Evropě. Někde se jí také říkalo „uherská nemoc“, v Rusku to byla „polská nemoc“, v Turecku „křesťanská nemoc“. Svádění viny na druhé je také podhoubím antisemitismu. Když se něco nedaří, musí se zkrátka najít nějaký obětní beránek jako viník. Odtud příměry jako „nekřesťanské“ (rozuměj: židovské) peníze či ceny. Na druhové úrovni se pak to nejhorší označuje jako „nelidské“ (rozuměj: zvířecí), protože vinu za tu či onu příšernost na sobě nenecháme, to bychom přece my lidé (křesťané, Evropané, Češi) nikdy neudělali. Odtud animální označování ošklivých nepravostí jako „svinstev“, špinavostí jako „čuňáren“, krutostí jako „zvěrstev“ apod. Máte pravdu, že je to ke sviním, čuníkům a zvířatům obecně nespravedlivé, ale provozně je to srozumitelné, byť silně nekorektní. Příslušná hanlivá označení se však časem buď vytratí nebo se odpoutají od původního významu a stanou se mnohoznačnými (polysémantický¬mi). Jejich polysémie se někdy dále rozpadá, takže nakonec mohou být považována za homonyma, tedy slova, jejichž shoda je vlastně jenom náhodná (označení kozy jak pro živočišný rod, tak pro ženská ňadra). To si představuji u označení odpudivého brouka jako švába (Blatella germanica) nebo rusa domácího. Zmiňuji to zde proto, že v tom je určitá naděje na přirozené vyvanutí oné nespravedlnosti vůči zvířatům, která vám tak vadí. Je to podobné jako s Němci, Rusy, Francouzi, Maďary, Poláky nebo Židy. Přirozený jazyk si časem poradí sám, jen se mu nesmí nic moc vnucovat.