Höschl C.:Emocionální empatie. Reflex 34/2021, str. 58

26. 8. 2021


Dobrý den.
Mohl byste, nám laikům, vysvětlit, poradit, informovat nebo dát tip, jak se máme chovat k lidem (kamarádům, příbuzným, známým), kteří vinou nemoci, ztráty zaměstnání, úmrtí v rodině a jiných trablů, propadli smutku, depresi či jiné duševní chorobě. A ať již navštívili lékaře a užívají léky nebo se jen uzavřeli do sebe či svých domovů a odmítají komunikovat s kýmkoliv. V případě, že jste již na podobný dotaz odpovídal, zveřejnit odkaz nebo zopakovat (matka moudrosti).
Zdravím a děkuji za odpověď. Pácha Josef, Jihlava

To je příliš mnoho témat najednou. Předně smutek sám o sobě není duševní choroba a zachází se s ním odlišně. Je také třeba vzít v potaz různé příčiny či původ zármutku, od prohry v kasinu až po smrt dítěte. Navíc duševních poruch je mnoho a zdaleka nemají původ pouze v tom, jak jde život. Proto i způsobů a návodů, jak s nimi nakládat, je vícero. Udělejme si v tom tedy trochu pořádek. Nejčastějším případem, kdy jsme vystaveni nutnosti jednat s jedinci zasaženými zármutkem, je smrt někoho z jejich blízkých. Do komunikace s pozůstalými můžeme být vtaženi buď z důvodů profesionálních (lékaři, policisté, kriminalisté, pracovníci pohřebních ústavů aj.) nebo jako příbuzní či přátelé. V prvním případě se chováme profesionálně, snažíme se vyhovět pozůstalým, respektujeme jejich pocity a zásadně je nesoudíme a nesekýrujeme („vzmužte se“ apod.). Zároveň nepředstíráme přehnané sympatie a vlastní zármutek – takové pokrytectví je vnímáno nepříjemně a vlezle. Ve druhém případě vycházíme z toho, že truchlení má své zákonitosti a jeho přirozený průběh je předpokladem zdravého zpracování traumatu ze ztráty blízké bytosti. Časnou fází truchlení je žal, pláč a slzy a je nevhodné je potlačovat nebo odsuzovat či se za ně stydět („chlapi přece nepláčou“). Jako blízcí pozůstalých uděláme nejlépe, když této fázi truchlení necháme volný průběh a s pozůstalými o zesnulém mluvíme, vzpomínáme na něj, na společné zážitky, na dávné chvíle, a dáme jim tak možnost si svůj zármutek přirozeně a nenásilně prožít. To všechno se do budoucna zhodnotí a sníží pravděpodobnost, že se ze zármutku vyvine deprese nebo jiná trvalá porucha. Pokud jde o duševní poruchy, je situace složitější. U poruch způsobených alkoholem nebo u jiných závislostí je na místě přísnost, prozíravost, pragmatismus (nevěřit slibům) a přístup „cukroví a biče“, tedy jakýsi behaviorismus - odměňovat pokrok, trestat selhání. U demencí je třeba především trpělivosti a odolnosti vůči selháním paměti bližních, kteří často nepoznávají ani členy své rodiny, což nejbližší příbuzné pochopitelně bezděčně popuzuje, zraňuje a dráždí. Nehádáme se, opravujeme, opakujeme a na maličkostech netrváme. A máme stále na paměti, že jde o nemoc a nikoli o zlou vůli postiženého. Posledním takovým okruhem poruch, kdy je komunikace obtížná, jsou psychózy. Tam platí, že bludy nevyvracíme. Zbytečně by to zvyšovalo napětí a vyvolávalo konflikty, nehledě k tomu, že bludy jsou z definice nevývratné a argumenty na ně neplatí. Zároveň s nimi však nesouhlasíme! Připouštíme, že dotyčný/á to může tak či onak vidět, ale bludný názor nesdílíme. Dáme v klidu najevo, že to vidíme jinak. Respektujeme, ale nesdílíme. Nesdílíme, ale nevyvracíme. Cítíte to tenké rozhraní mezi empatií a sympatií a mezi nesouhlasem a konfliktem? Po něm se jemně pohybujeme a nastavujeme zrcadlo. Vězte však, že nácvik psychoterapeutických postupů, podobně jako hra na housle, není bohužel otázkou jedné stránky v Reflexu. Pro první orientaci to ale možná stačí, zejména když si to ještě párkrát zopakujeme.