5. 8. 2021
Vážený pane doktore,
v minulosti jsem byl poněkud na rozpacích z uvažování jednoho rádoby odborníka, který dostával prostor v seriózních médiích. Je to psycholog a přesvědčoval mne, že telepatie a ohýbání lžiček je reálný jev. Cituji jeho slova: "Telepatii, ohýbání lžiček a mnoho jiných věcí jsem viděl na vlastní oči. A nebylo to na vědeckém sympoziu psychiatrie či klinické psychologie. Lidé s tím obvykle nemají potřebu někde vylézat, tím méně se s tím prostituovat na firemních "vědeckých" rautech. A je jim srdečně jedno, zda to někdo z vědců potvrzuje či vyvrací. Tyhle věci není radno poskvrňovat nějakými soudy". Mám takovému expertovi přes lidskou duši vážně věřit?
V úctě František Mensátor
Rozdělme dotaz na dvě části: za prvé, co je reálné? A za druhé, je možno takovému odborníkovi na lidskou duši věřit? O tom, co považujeme za reálné, se v souvislosti se světem idejí zmiňuje mj. filosof vědy Karl Popper (viz např. Rx 15/20). Nejprve jsou reálné časté věci obvyklé velikosti. To, co dítě může vzít a strčit do pusy. Pak se pojem rozšíří i na větší objekty, jež nemůžeme uchopit (hory) a menší (prach). K tomuto rozšíření dojde tak, že entity, které uznáváme za reálné, vykonávají vliv na "a prima facie" reálné věci běžné velikosti. Akceptujeme tedy věci jako reálné, jestliže mohou působit na běžné hmotné věci našeho světa. Příkladem je Brownův pohyb molekul zviditelněný pohybem pylových či prachových zrnek na hladině vody. Popper nabízí koncepci tří světů. Svět 1 je materiální svět kolem nás. Svět 2 je světem psychických prožitků a stavů včetně vědomí a chtění. Svět 3 je reálný nehmotný svět, vědecké otázky, problémy, argumenty. Je reálný proto, že působí na Svět 1, který za reálný považujeme. Existuje nezávisle na našem vědomí, ale pouze skrze ně se může zhmotnit. Tak třeba problém řídnutí výskytu prvočísel je reálný i bez člověka, asi jako je reálný Mount Everest, i kdyby ho nikdy nikdo neviděl a neslezl. Za reálné považujeme tedy to, co se projevuje ve světě, o kterém se můžeme smysly přesvědčit. Tedy i ohýbání lžiček. Má to ovšem háček. Za prvé, již Popper dokládá, že reálné mohou být věci a jevy i v případě, že o nich nevíme a nemůžeme se tedy „na vlastní oči“ přesvědčit, jako onen Mount Everest či řídnutí prvočísel. Další problém je, že to, co zachycujeme smysly, může být prostě klam a s podstatou reálného jevu nesouvisí jinak než jako iluze. Tak, jako detekce našimi smysly není nutnou podmínkou reálnosti toho kterého objektu, není ani podmínkou dostačující: je mnoho objektů a jevů, jež vnímáme, ačkoli neexistují, například náš dvojník v zrcadle, kde se na rozdíl od nás holí levou rukou, snížení výšky tónu zvuku vydávaného okolo přejevším autem a mnoho jiného, včetně všech kouzel a triků chytře vymyšlených iluzionisty. To, že vidíte na vlastní oči, jak kouzelník Abrakadabra přeřízne pilou svou asistentku, zaklíněnou v bedně, a samostatně pohybuje s oddělenými částmi, ještě neznamená, že je asistentka opravdu rozpůlena. Argument „viděl jsem to na vlastní oči“ či „slyšel jsem to na vlastní uši“ je v mnoha případech testování reality naprosto bezcenný. To však neznamená, že ten, kdo jej použije, není v jiném oboru lidské činnosti opravdovým odborníkem, zejména, neuplatňuje-li v něm své iluze. Ačkoli někdy i ty mohou mít příznivý účinek, neboť „ars medicína“, natožpak psychologie, je nejen věda, ale zejména „umění“ a tedy tak trochu magie, jež se jinak tak výhodně uplatňuje v léčitelství. Zda můžete takovému expertovi věřit? No záleží na tom, co. Že se dají lžičky ohýbat myšlenkou, bych mu nevěřil, ale že si mám před spaním vyvětrat a nepít večer moc kafe, to bych mu věřil bez obav.