Höschl C.: Umění moderovat. Reflex 19/2021, str. 68

13. 5. 2021


Pěkně zdravím, pane profesore!
Nezbytným nástrojem psychiatra je umění naslouchat, být empatický a vyvolávat důvěru pacienta tak, aby se nebál svěřit se svými problémy a umět mu vhodně volenými slovy poradit a tím mu pomoci. V tomto smyslu jste nepochybně mistr dialogu. Proto vás prosím o názor na práci televizních moderátorů, u kterých – navzdory proklamované nezávislosti a objektivitě – často shledávám někdy až neuměle skrývanou snahu dostat z dotazovaného názor či postoj, který sdílí tazatel. Zejména některé redaktorky často vypadnou z role objektivního tazatele a skákáním do řeči tázaného, chtějí z něj za každou cenu dostat potvrzení svého pohledu na věc. Pak rozhovor není dialog, ale nechutné okřikování „protivníka". Každý člověk straní určitým politickým a společenským principům, idejím. Je proto v této oblasti možno hovořit o objektivitě zpravodajství, nebo jde jen o bezobsažné klišé?
Jan Dubenský, Praha 10

Navzdory tomu, že přesně vím, co vás v televizních rozhovorech dráždí, protože ten pocit dobře znám, dovolím si trochu oponovat. Tak předně – v případě televizních debat nejde v drtivé většině o psychoterapii, takže nejvyšším přikázáním moderátora není – na rozdíl od terapeuta – umění naslouchat, nýbrž umění vypáčit z dotazovaného i to, co nechce povědět. Jistě jste si všiml, že když je nějaký politik dotazován na něco nepříjemného, začne se rozkecávat kolem dokola a ne a ne se trefit do toho, na co byl tázán. Začne získávat čas slovní vatou, výčtem všelijakých paragrafů a zákonných norem, popisem nepodstatných okolností a odváděním řeči jinam. To je přesně ta chvíle, kdy zkušený moderátor musí skočit do řeči, ač je to nezdvořilé, a trvat na svém, sic by se nikdy nedočkal odpovědi na svou otázku. Tím pochopitelně stoupá napětí, a to se projevuje tím víc, čím menší profesionalitou ta která strana disponuje. Empatický přístup, jenž navrhujete, je na místě pouze tam, kde je oboustranně dobrá vůle a podobný cíl. Kde nikoli, pomůže jen nekompromisní nátlak. Nemyslím si, že by primární snahou vámi zmiňovaných moderátorů bylo dostat z tázaného názor, jenž sami chovají. Častěji se snaží dobrat buď toho, co si tázaný doopravdy myslí, nebo se prostě dozvědět pravdu. V horším případě se moderátor snaží z tázaného vylámat to, co sám předpokládá, že si tázaný myslí. Jestliže si to ovšem dotyčný ve skutečnosti nemyslí, bývá z toho nejen napětí, ale často i nepříjemné nedorozumění, z něhož moderátor může vyjít jako pouhý nevycválaný šťoura, a to je zřejmě to, co vám tak vadí. Na druhou stranu však když vidíte, jak mnozí dotazovaní lžou jako když tiskne, nemůžete šťouravým novinářům nefandit. Na rozdíl od vás si nemyslím, že by profesionální moderátoři v seriózních médiích svým „straněním“ dávali najevo svůj vlastní politický názor. To se vám tak pouze jeví, protože nelibě nesete, když je jejich rýpavost do vašeho souputníka v rozporu s tím, co zastáváte sám. Naopak ve chvíli, kdy rýpou do vašeho odpůrce, vám vůbec nevadí, a to se nepočítá. Dochází tedy k optickému zkreslení, jež odnáší reputace moderátorů, kteří ve skutečnosti rozdávají fauly docela symetricky na všechny strany. Problém je, že všichni máme sklon nadhodnocovat příkoří, které se děje nám, a podhodnocovat to, jež se děje našim odpůrcům. Ale máte pravdu, že někteří redaktoři jsou uštěkanější a jiní empatičtější. Není holt každý Marek Eben a není každý Kotel Plovárnou.