Höschl C.: Genofond. Reflex 18/2021, str.72

6. 5. 2021


Pozdravení z Mostu vinšuju. V šedesátých letech jsem organizoval besedu s pracovníkem psychiatrické kliniky v Praze. Šlo o soudního znalce, který rozhodoval o sexuálních trestných činech. Přednáška byla velice přínosná. Jedna ze získaných informací byla o genovém základu - genofondu: "Genový základ má každá rodina, kmen, společenství, potažmo národ. Genofond je neměnný, nepřekročitelný a je základním faktorem při rozhodování v kritických situacích". Byl jsem v mládí velmi zvědavý (a to, prosím pokračuje). Takto formulovaný kánon mně neuspokojoval a vyprovokoval k dotazu. Narušil totiž a poněkud znejistil mojí vědomostní oporu získanou studiem "Psychologie osobnosti" od Pavla Říčana. Argumentoval jsem přednášejícímu faktorem vývoje lidského poznání, širokou přístupností informací, úrovní vzdělání. "Ne pane, genofond tímto není ovlivněn, zůstává neměnný a v kritické chvíli, kdy je na rozhodnutí málo času, rozhoduje za vás. Mozek předbíhá totiž vašemu přemýšlení, vyhodnocování, aplikaci zkušeností." A tak, v trudných chvílích, kdy vidím neracionální závěry našich vrcholných politiků, tak si říkám – á, genofond - nejsme holt Anglosasové, nemáme na to. Můj dotaz, pěkně prosím: mám právo na můj závěr "nemáme na to"? Odměnou za vaše rozhřešení buďtež moje fota ze zimního toulání na poloostrově Kola za polárním kruhem. V úctě Šebestian Šulc, 81,5 let, senior začátečník.

Odpovězme rovnou, že omlouvat své nedostatky fatalistickým povzdechem, že „na to nemáme“, rozhodně nelze, protože to neodpovídá skutečnosti. Především si řekněme, že pojem genofond je zde patrně použit nesprávně. Je to termín obvyklý především v populační genetice a označuje soubor všech genů všech jedinců té které populace. Už z toho vyplývá, že je zdrojem genetické variability, že se proměňuje a selektuje pod tlakem prostředí a nejde tedy o nic neměnného, co by předurčovalo naše chování a naše osudy jako nějaký počítačový algoritmus. Také kauzální řetězec příčin a následků, vedoucí od genů k myšlení a chování, je natolik rozvětvený a modifikovatelný prostředím, že si nesmíme představovat genofond jako strukturu, která za nás myslí, když jsme pod tlakem času. Nicméně váš host již o několik desetiletí dříve zřejmě vystihl myšlenku nositele Nobelovy ceny Daniela Kahnemana, že v našem rozhodování fungují dva systémy, které nazývá rychlým a pomalým myšlením (2012). První z nich funguje automaticky, bez pocitu úmyslné kontroly a s minimálním úsilím. Je intuitivní, proto jej nelze vypnout a jeho hlavní složkou je asociativní paměť. Druhý systém je pomalý, analytický a obsluhuje vědomé mentální činnosti. Ten navíc často racionalizuje a snaží se vysvětlit iracionální rozhodnutí učiněná tím prvním systémem. „Rychlý“ systém váš host vlastně popisoval tak, že „mozek předbíhá přemýšlení“. Ale ani v tom, ani v genofondu nevidím vysvětlení chybných politických rozhodnutí či nedostatečné politické kultury. Mimochodem geny pouze nastavují odolnost, s jakou reagujeme na vlivy prostředí, a naopak, vlivy prostředí nastavují úroveň, s jakou se naše geny uplatňují (exprimují). Při tom platí jakási dvojí kvantifikace: aby se například nějaká duševní choroba projevila, musí k ní být buď silná genetická vloha a pak stačí malý podnět, nebo naopak, musí působit silná traumata a pak stačí malá vloha. To platí po celé zeměkouli, napříč kulturami. Já vám rozumím, idolem našeho mládí byl prototyp anglického gentlemana, jakého v Polabí abyste prstíčkem hrabal. Ale nechte na hlavě, každá kultura má své Chamberlainy, Quislingy a Pétainy, záleží na okolnostech. A naopak, někdy „na to máme“ i my. Jenže to nesmíme řešit na psychiatrii, nýbrž ve volbách.