Höschl C.: Chytrost a pokora. Reflex 13/2021, str. 68

1. 4. 2021


Vážený pane doktore,
dívám se na zprávu dne: dvě mladé přítelkyně se chlubí těhotnými břichy, inseminovaly se sadami zakoupenými online, obdobně zakoupily sperma. V rukou drží identické psíky, vyfotily se „chytrým“ telefonem. Grotesknost scény mě vede k úvaze na téma etiky. Není dnes tak oceňovaná chytrost (ono „poručíme větru, dešti“) občas v rozporu s jakousi neměnnou tisíciletou mravností - a pokorou, spočívající v jejích základech? Nemění se naše chytrost bez této mravnosti v sobectví a nevede ve finále k vnitřní prázdnotě, stádnosti a stupiditě? Vždyť ty nakoupené lidské hračky vyrostou bez otců a živé mravní vzory jim nahradí „etické kodexy“ nadnárodních korporací. Je možné v éře masivní autocenzury a vyžadovaných hesel a postojů dospět k alespoň částečnému zmoudření? Když naši předkové vítězoslavně „zabili Boha“ (tedy svou představu o tom, co je přesahuje), jakým smysluplným referenčním rámcem ho v éře „chytrých“ telefonů nahradit? „Postmoderní“ pravdy jsou dnes tak často nerozeznatelné od lží, že mě napadá, zda nepotřebujeme oprášit některá jednoduchá ustanovení tři tisíce let starého Desatera. Nebo stačí pro tvorbu dnešních etických konstrukcí lidská touha objevovat a sebestřednost, beroucí na sebe nové „cool“ podoby? Oto Linhart, Praha

Vaše obavy jsou asi oprávněné a z hlediska uvažujícího člověka velice pochopitelné. V dalším pohledu to však nebude tak jednoduché, neboť jsou věčnými variacemi na stále stejné téma. To, že se nyní ocitáme v jakémsi duchovním vakuu, může jednak být jen přechodné, než se po „zabití“ jednoho Boha najde jiný, a jednak to není tak docela pravda. Paralelně s naším postmodernismem bují v jiných částech světa naopak náboženský fanatismus, a ještě v jiných není sekularizace zas tak výrazná. Vezměme si islám, judaismus, křesťanství v latinskoamerických regionech, hinduismus a buddhismus. To všechno znamená nějaké osobní přesahy, transcendence, a tak je tomu již po mnohá tisíciletí, kdy každé nově příchozí náboženství je budováno na úpadku toho předchozího. To, že nyní zrovna neumíme tento přechod rozpoznat zevnitř jednoho úpadku, ještě nemusí znamenat, že změna, již popisujete, je definitivní a univerzální. Mimochodem – protože těch mailů je moc a času málo, stalo se, že k tomuto vašemu dotazu z 11.7.2020 jsem se dostal až nyní. Mezitím se však již začalo ukazovat, že vinou koronavirové pandemie se karty mohou promíchat úplně jinak, než původně očekáváno. Již teď například padají dogmata o soustavném ekonomickém růstu. HDP může klidně spadnout o polovinu a svět se sice změní, ale nezbortí. Tzv. „helicopter money“ naznačují doteď tabuizovanou možnost, že životní úroveň lze kromě práce udržet do značné míry také pouhým tisknutím bankovek. Za takové tvrzení by se ještě nedávno na ekonomce vyhazovalo od zkoušky, kdežto dnes se na něm zcela oficiálně buduje státní rozpočet s půlbilionovým schodkem. Také se přestalo mluvit o ještě nedávném strachu z přelidnění planety. Ke slovu se namísto toho opět dostává malthusiánská představa epidemií coby jedné z prevencí vyčerpání planetárních zdrojů. Neplatí něco podobného i o mravnosti a duchovních hodnotách? Chci tím říci, že pandemie postavila za uplynulý rok vaše obavy do nového světla. Není vyloučeno, že stará dogmata opět povstanou z prachu u cest, byť třeba pozměněna a v novém hávu. Ostatně ono vámi zmíněné Desatero vzniklo kdysi nejspíš právě proto, že ho v té době bylo zapotřebí možná ještě víc než nyní. Řekl bych tedy, že civilizační nános dějin pouze modifikuje naši agresivitu, naše sobectví a naše vrozené mechanismy zábran (morálku), jež jsou nám dány do vínku jednou pro vždy jako palivo motoru evoluce. Již proto se dějiny nemohou zastavit.