Höschl C.: Diskutovat problém nebo diskutovat o problému? Reflex 12/2021, str. 68

26. 3. 2021


Vážený pane profesore!
V Reflexu z 11. 3. 2021 mě velmi potěšil článek "Hejtmani nebo hejtmané", ve kterém se vyjadřujete k některým prohřeškům proti spisovné češtině. Kéž více takových! Již dlouho mne trápí běžné používání výrazů (zjevně přejatých z angličtiny) "diskutovali jsme tento problém", "zmínili jsme výši mezd", zatímco správný výraz "diskutovali jsme o problému" či "zmínili jsme se o výši mezd" už není téměř k zaslechnutí ani v ČT či Českém rozhlase, kde je stále ještě úroveň mluvené češtiny docela vysoká. Stejně tak trpím při běžně používaném „je na vině" (zřejmě převzato ze slovenštiny) místo "je vinen", nebo při špatné koncovce u množného čísla středního rodu, např. "města jsou zásobené, případně zásobeny". Myslíte si, že se s tím dá ještě něco dělat, nebo se musíme smířit s takto znetvořenou mateřštinou navždy? Za Vaši případnou odpověď Vám předem děkuji a zůstávám s pozdravem.
ing. Georgi Štilijanov, podnikatel

Nechci suplovat jazykovědce, takže se zde podělím pouze o svůj soukromý názor s rizikem, že je neprofesionální a možná i nesprávný. Vaše příklady mne také tahají za uši, jakož i „děvčata dělaly“, „jezdili tam auta“, a kupodivu i „jsem za to rád“. Je to jako skřípání nehtem o sklo či poslech kakofonní hudby. Musím si hned v duchu říci „děvčata dělala“, „jezdila tam auta“, a „jsem tomu rád“ či „jsem za to vděčen“. Rázem se mi uleví, jako když zazní konsonantní akord. Moje pocity však vypovídají pramálo o tom, co je správně. Jazyk je „živý“ organismus a podobně jako příroda, jejímž je obrazem, či naše mysl, chcete-li, se proměňuje a přetváří. Hrubé výrazy užíváním slábnou (v angličtině „fuck“, v češtině „vole“) a jsou nahrazovány novými, ostřejšími, protože potřebu pregnantního vyjádření je třeba uspokojit a uvolněné místo po jedné sprosťárně obsadit jinou. Podobně slábne nepřijatelnost germanismů, rusismů a nyní anglikanismů, jež jsou postupně do naší mateřštiny inkorporovány a dělo se tak vždy a všude. Francouzština má z ruštiny bistro (быстро), ruština z angličtiny воксал (Vauxhall), my teď z angličtiny skejpujeme, mailujeme, sejfujeme, četujeme. Zabudování do „těla jazyka“ je vždy jen otázkou času a provozní užitečnosti. Celý svět rozumí zkratce OK a nemudruje, zda patří do místního jazyka a co vlastně znamená. Každý ví, že znamená, že je to OK. Sdílím ovšem pohoršení nad současným przněním naší krásné mateřštiny a souhlasím s tím, že mírou její kultivovanosti se mezi sebou lišíme, což nám umožňuje odečítat z projevu „mluvčího“ víc, než chudák tuší. Zvlášť vhodné jsou k tomu přechodníky a používání cizích slov. Řekne-li někdo „Tonda vyrazil napřed, chtějíc dorazit na Labskou boudu první“, hned mne napadne, že by raději měl mluvit, jak mu zobák narost. S přechodníky vůbec je to masakr, kdo je neovládá, měl by se jim vyhnout. Jenže to, co platí dnes, nemusí platit za dvacet třicet let. Dnes již i někteří univerzitní profesoři řeknou „ty vole“ a sám se někdy se studem přistihnu, jak mi také ta „auta jezdily“. Poučné je podívat se o 150 let zpátky, kdy Eliška Krásnohorská napsala Bedřichu Smetanovi, že „libreto (Dvořákovy opery Šelma sedlák – pozn. CH), …, obsahuje takové věty, jako ‘Bodejž by tě kráva trkla‘…nebo ‘jen už nechytejme lelky‘…“. Na to jí Smetana ve svém dopise opáčil: „Mluva v textu v Dvořákově opeře je skutečně sprostá. Takového něco by se již nemělo trpět“ (Rx 12/08). Teď to trpíme bez bolesti, stejně jako dříve nepřijatelný germanismus „jedná se o“ (Es geht um…). Dnešní generace už ani neví, že se má říkat „jde o…“. A my staromilci už jsme to celkem rozumně vzdali, přestože jsme se s tím navždy nesmířili.