Höschl C.: Hejtmani, nebo hejtmané, havrani, nebo havrané? Reflex 10/2021, str. 68

11. 3. 2021


Dobrý den,
V televizi jsem teď zaznamenala opakovaně v první osobě množného čísla výraz „hejtmané“, dokonce to tak říkají i přímo někteří z nich. Taky vás to tak dráždí? Píšu vám proto, že z některých vašich sloupků v Reflexu cítím respekt i ohled ke kráse českého jazyka. Tohle vás přece nemůže nechat chladným.
S pozdravem Jana Nováková, učitelka ZŠ

Váš dotaz přišel jako na zavolanou, protože jsem si přesně na toto téma nedávno psal s jazykovou redaktorkou Pavlou Louckou, která je kromě mnoha jazykových koutků v časopise Vesmír také autorkou půvabných vyznání češtině, jež vyšla knižně pod názvy „Zahrada ochočených slov“ a „Dech, duch a duše češtiny“. Tvar „hejtmané“ mi připomíná směšnou hyperkorektnost jedné švadlenky, kterou její mistrová poučila, že v módním salónu musí se zákaznicemi mluvit spisovně a že se neříká vokno, voko a voběd, nýbrž okno, oko a oběd. Učednice si to vzala převelice k srdci a při nejbližší zkoušce před zrcadlem upozornila zákaznici, že jí to je přes prsa „poněkud olné“. „Hejtmané“ jsou možná z podobného těsta. Pavla mi snad odpustí, že k vysvětlení této jazykové hádanky, která je sice intuitivně jasná, ale objektivně zdaleka ne tak jednoduchá, jak by se zdálo, použiji její odbornou argumentaci, neb jest to vskutku otázka spíš pro jazykovědce. Zde je mírně upravený, resp. krácený e-mail, který mi poslala (cituji): Říkám „hejtmani“, „hejtmané“ bych neřekla. Jsem Šmilauerova žačka, tedy dále (o 1. osobě mn.č. mužského rodu podle vzoru „pán“) podle něj: Koncovka -i je u přejatých jmen lidí (nejen) na -an (bráhman, anglikán, ataman), dále u národních jmen na tvrdou souhlásku (Indián, Cikán, Germán, Markoman) a u živočišných jmen (havran, orangutan). Koncovka -é je u obyvatelských jmen na -an (občan, venkovan, Pražan), plus u několika dalších (křesťan, svatebčan). Ostatní na -an mají v 1. os. mn.č.. -i (skokan, havran). Obojí (-i i -é) je správně u jmen končících na -at a -it (akrobati i akrobaté, diplomati i diplomaté, favoriti i favorité). A to nemluvíme o koncovce -ové. Podle toho by hejtman (něm. der Hauptmann, pozn. CH) patřil do přejatých slov jako ataman; množné číslo zní tedy hejtmani. Toto je uváděno jako úzus, nic více, nic méně. Pan profesor Šmilauer byl systematik, jeho uspořádání mi připadá dosud nepřekonané. Jiní by se mnou nesouhlasili, pro ně je správné všechno, co je v Českém národním korpusu. Pro mne je Český národní korpus skvělým materiálem k využití, nikoli vzorem k použití. Mimochodem „hejtmané“ jsou doložení nejen ze současnosti, ale například i z let poválečných…. Tolik Pavla Loucká. Já k tomu dodávám snad jen to, že uznat v přirozeném jazyce za správné vše, co život přinese, je z hlediska péče o jazyk asi tak rozumné, jako nechat lidi v dopravě jezdit jak vlevo, tak vpravo, a také třeba počkat, až si zvyknou jezdit i na červenou. Vždyť to také jde. Když si však zachováme kritéria toho, co je správné a co ne, budeme schopni rozpoznat ty, kteří jim nedovedou z nějakých důvodů vyhovět. A to bývá někdy moc užitečné.