Höschl C.: Patologická ambivalence. Reflex 8/2021, str.68

25. 2. 2021


Vážený pane Höschle,
chtěl bych Vás požádat o drobnou reakci na otázku, na kterou ani mezi jinými odborníky nenalézám odpověď. Jak by se dalo pojmenovat a diagnostikovat chování, kdy (například) projevuji vůči členům rodiny zájem o rekreační létání, načež o několik měsíců při příležitosti narozenin se mi jeden ze členů rodiny rozhodne darovat poukaz na rekreační let letadlem. A má spontánní reakce je afektivní až teatrální odmítnutí tohoto dárku, přičemž na "bazální" úrovni po tom letu silně toužím. Toto chování se u mne projevuje ve všech možných životních situacích a postupně vede až k izolaci od okolního světa. Doprovází ho citová plochost, neschopnost chápat vlastní prožívání, úzkosti atp. Má to prosím nějaké pojmenování, dá se to začlenit do nějaké diagnózy? Děkuji za Váš čas.
S pozdravem Jan Macháček, 26 let

Současně kladný i záporný vztah k něčemu se označuje jako ambivalence (volně přeloženo „obojí vazba“). Ambivalentní jsme všichni většinou například k matce. Milujeme ji, ale jsou chvíle, kdy bychom ji nejraději vyhodili z okna, což nás většinou ani nenapadne, protože ji milujeme. Silná, až patologická ambivalence bývá též jedním z mnoha příznaků schizofrenie a projevuje se nerozhodností v chování, v mezilidských vztazích a například ve výtvarném projevu. Příkladem nerozhodnosti v chování je neschopnost někam dojít či splnit nějaký úkol, k němuž je dotyčný zároveň přitahován i odpuzován. Takový pacient třeba stojí ve dveřích ordinace, chce vstoupit, zarazí se, udělá krok vzad, zase stojí, vykročí, couvne a tak dále, až ho rodina nebo personál konečně dostrkají do židle. V mezilidských vztazích se to může projevit jako nesrozumitelná směs náklonnosti a odmítání vůči jedné a též osobě. Ve výtvarném projevu některých nemocných se schizofrenií můžeme mnohdy spatřit ambivalenci ve zpracování témat a symbolů. Vzpomínám na jednu kresbu krásnopestré, bohaté kytice a la Václav Špála, jejíž okvětí však sestávalo z bohatě členěného odporného hmyzu a z červů, což bylo patrno až při bližším ohledání. Podobným příznakem jsou tzv. kontrární (někdy též kontrérní) myšlenky, jež se mohou vyskytnout například u obsedantně-kompulzivní poruchy (viz hoschl.cz/EAV3). Jsou to rouhavé nápady o posvátných věcech či nutkání provést něco opačného, než co situace vyžaduje. Vzpomínám na faráře, jenž měl vždycky při mši silné nutkání říci nahlas něco velmi vulgárního a velice tím trpěl. Zdůrazňuji, že těmito příklady se rozhodně nevyjadřuji k jakékoliv vaší diagnóze, na to toho o vás vím příliš málo. Pouze popisuji fenomén, který se u různých diagnóz může vyskytovat, když už jste se na to ptal. Pokud jde o váš příklad odmítaného dárku, vaše ambivalence a negativismus mohou mít kořeny v problematických mezilidských vztazích. Vyhlídkový let byste si dal říci, ale z rukou určité osoby to je pro vás z nějakého důvodu nepřijatelné anebo vás to ponižuje. To se někdy stává u hrdých lidí, kteří sami tolik nedávají a mají pocit, že jsou štědrostí druhých zahanbeni. Jsou-li sami navíc tak trochu skrblíci, mají jedinou možnost, totiž odmítat. Dávat by jim dělalo problém zase z jiného důvodu. Problém v mezilidských vztazích tedy nemusí být ani tak důsledkem ambivalence jako spíše její příčinou. Každopádně je to úkol pro psychoterapii, jíž sloupek v Reflexu nenahradí.