Höschl C.: Globální lockdown. Reflex 6/2021, str.68

11. 2. 2021


V minulém Reflexu jsem ze dvou otázek pana Havlíčka odpověděl jen na tu první (jsou chudí šťastnější, protože jsou chudí, nebo jsou chudobou drženi, protože jsou šťastnější?) Zbývají otázky ostatní: Jaký je Váš názor na covidovost? Proč se i přes protichůdné názory svět ubírá vůči tomuto zcela jednotně, což je asi poprvé v dějinách lidstva, ne? Děkuji za připadnou odpověď, s pozdravem Havlíček

Ze sociální psychologie a například z díla Konrada Lorenze víme, že ke sjednocení a k bojovému nadšení jsou třeba tři zásadní podmínky: zaprvé postava vnějšího nepřítele a je celkem jedno, zda je skutečná nebo jenom kulisa. Zadruhé, postava vůdce, který nám dodává odhodlání a snímá z nás individuální odpovědnost za naše rozhodnutí. K tomu se hodí i nějaká ideologie nebo náboženství, které „hájíme“. A za třetí, synchronizační mechanismy, kterými se sjednocujeme a uvádíme do varu. U primátů to je bušení se do prsou, u lidí například bubnování, bojové písně a pochody, ve sportu skandování a fandění. Koronavirová pandemie přinesla celosvětově podivnou situaci, i když na rozdíl od vás se nedomnívám, že se tak děje poprvé v dějinách. Byly tu morové rány, španělská chřipka, zabíjely neštovice. Pravda, nebyl tu internet, sociální sítě a mobilní telefony. Princip však byl podobný: Roli nepřítele hraje protivník nebo víceméně tajemný zabiják (mor, chřipka, neštovice, nyní Covid-19). Do role vůdců se automaticky staví politici, ať už z titulu svého autoritativního postavení anebo s ambicí vysloužit si spasitelské ostruhy. A synchronizaci nyní slouží média, chrlící od rána do večera po celé zeměkouli tytéž tabulky s počtem nakažených, hospitalizovaných, mrtvých a číslo R. Zatímco bojové nadšení v soupeřících tlupách, hordách a kmenech je na denním pořádku, války mezi státy jsou naštěstí o něco vzácnější. A celosvětové poplašení a zákazy vyžadují také celosvětového nepřítele a celosvětovou synchronizaci. To první snadno obstará rychle se šířící virus, to druhé sociální sítě a média. Jen postava vůdce je zatím rozdrobená, i když se její rozložení náznakem začíná shlukovat do podoby orwellovského náčrtu tří kontinentů: Oceánii, Eurasii a Eastasii. Nicméně vrozená potřeba hierarchie dominance spolu s potřebou autority jako vůdce a ochranitele vede k tomu, že se vertikální struktury protiepidemických opatření upevňují v konturách tradičních národních a státních celků, takže globalizace lidského přístupu díky sociálním sítím je kombinována s jeho paralelním kopírováním vinou stejného správního uspořádání. Doprovodným jevem lavinovitého šíření zákazů, restrikcí a „lockdownů“ je tedy zmrazení či alespoň omezení volného pohybu osob a zboží v klasických studenoválečnických hranicích, a dokonce uvnitř států v podobě zákazů vycházení. Všechna tato opatření, deklarovaná dosud jako přechodná, jsou pro upevnění hierarchie dominance nesmírně svůdná a při určitém otupění populace by mohla být „přechodná“ asi jako dočasné umístění sovětských vojsk na našem území. O to nebezpečnější, že je to všude. Pravda, zatím mnoho z toho potřebujeme ke zvládnutí největšího náporu nákazy, což se daří. Ale do budoucna si opravdu dávejme velký pozor. Už proto, že koronavirus zde s námi už bude navždy. Nesmí se stát trvalou záminkou k nastolení orwellovského světa lockdownů, kamer a špiclování předem vystrašeného obyvatelstva.