19. 11. 2020
Vážený pane profesore,
vím, že dotazů k současné epidemii covid je už v tisku přebytek, nicméně nedá mi to a rád bych se vás zeptal na Váš názor. Doposud jsem se nikde nedočetl o tom, zda na skutečnou „smrtnost“ covidu nemůže mít náhodou také vliv obyčejný lidský strach. Myslím tím, zda člověk, který je denně bombardován v tisku či televizi hroznými důsledky onemocnění, „mrazáky mrtvol“ a podobnými katastrofickými zprávami, nemá v případě, že skutečně covid „chytne“, výrazně horší, případně až fatální průběh nemoci v důsledku vlastního strachu a návalu paniky.
Vycházím z vlastní zkušenosti, kdy jsem před lety při ledvinové kolice prožil, naštěstí chvilkově, takový nával strachu z doposud neznámé bolesti, že mě zcela ochromil a měl jsem dojem, že už jenom ten strach samotný je schopen mě zabít. Podle současných zpráv se zdá, že procento smrtelných případů je ve druhé vlně nižší než na jaře, aniž by došlo k mutaci viru. Nemohlo by to souviset s tím, že ve druhé vlně se lidé nové nemoci méně bojí? Co si o tom myslíte?
S pozdravem Michal Souček
Pro poctivé zodpovězení Vaší otázky nejsou dostatečné údaje. Odpověď však může být nepřímá, založená na předchozích zkušenostech, jež opravňují k odhadu skutečného stavu věcí s určitou pravděpodobností. Vztah mezi Covidem-19 a mortalitou je podložen údaji, jež nás opravňují předpokládat, že úmrtnost je působena jednak přímým působením koronaviru na organismus (na plíce, mozek, systémově) a jednak nárůstem deprese, úzkosti, konzumace alkoholu, domácího násilí a existenciálního ohrožení, ať už vinou nákazy, nouzového stavu či mediální masáží rakvemi a mrtvolami. Deprese, úzkosti a alkohol jsou rizikové faktory sebevražedného myšlení i jednání. A sebevražedné jednání je dalším zdrojem mortality. Úzkost a deprese také negativně ovlivňují imunitní obranyschopnost organismu a tím se podílejí na smrtnosti nákazy. Je třeba mít na paměti, že dlouhodobá či nadměrná stimulace kortikotropní (stresové) osy hypotalamus – hypofýza – nadledvinky působí imunosupresivně, tj. potlačuje imunitu. Kdysi jsme s kolegou Šimkem dali dohromady práci, jež poukazovala na souvislost úzkosti s přežitím na kardiologických jednotkách intenzivní péče (JIP). Pacienti na JIP se dělí zhruba do dvou typů. Tzv. velcí popírači si neuvědomují, v jak vážném stavu jsou, jejich úzkost je potlačena, opouzdřena či přesměrována. Nevadí jim, že mohou umřít, ale vadí jim, že hučí větrák, že je málo slaná polévka a že sestra za sebou nezavřela dveře. Velcí popírači se ohrožují nedodržováním režimu, pašují si na oddělení pivo, kouří na záchodku a nedodržují léčebný režim. Naopak malí popírači úzkostně pozorují monitory, vnímají, co se děje se spolubydlícími a mají oči na vrch hrůzou. Malí popírači se ohrožují úzkostí. Říkám to zde hlavně proto, že výsledek je proti očekávání: ohroženi na životě jsou daleko víc ti ustrašení a úzkostní dodržovači režimu, než zlobiví narušitelé dobře míněných rad. Háček totiž není v té neposlušnosti, ale právě v úzkosti. Úzkost v tomto případě zabíjí víc než nekázeň. Není to moc výchovné, ale jednak je to pravda a jednak to ukazuje, proč ti lumpíci mají často oproti poctivcům tak trochu z pekla štěstí, čehož jste si jistě opakovaně všimli. Jestliže tedy přílišná úzkost zabíjí, pak máte se svým postřehem pravdu. Pro poctivost si ale řekněme, že úzkost a strach v rozumné míře nás chrání. Platí zde tedy to, co v přírodě prakticky všude: když je něčeho moc, je to špatně, ale když je toho málo, je to taky špatně.