Höschl C.: Výstřední drbani. Reflex 24/2020, str. 78

15. 10. 2020


Vážený pane profesore,
ptát se psychiatra na módu by nejspíše ukazovalo na to, že tazatel sám je zřejmě zralý na psychiatrické vyšetření. Nemám ale na mysli mini, maxi, dlouhé vlasy, punk, holohlavce, tetování... Ale módu rozervaných kalhot. Nyní i bund, košil, svetrů. Dámy s kabelkou za 50000, ale hadry (že by také značkové?) rozervané od shora až dolů. Vždyť jde o popření základní funkce oděvu a o jeho vědomou destrukci. Asi je ta vědomá destrukce reakcí na něco, ale nevím na co. S pozdravem Josef Volfík

Možná byste se divil, ale dotaz o módě adresovaný psychiatrovi není tak docela nemístný. Móda nejen s naukami o chování (etologie) a s psychiatrií různými způsoby souvisí, ale je důležitým referenčním rámcem pro hodnocení toho, co ještě je či není „normální“, tedy adaptivní. Hezký příklad mi kdysi vyprávěl můj izraelský kamarád psychiatr, který byl pro svoje velmi liberální, ateistické a volnomyšlenkářské názory velmi neoblíben v místní ortodoxní komunitě. Vrcholem byla jeho skandalizace touto komunitou za to, že považoval za projev psychotické proměny, když se jeden nevěřící hříšník, co si do té doby vesele a celkem rozmařile žil a baštil šunku, dal najednou zarůst, nakroutil si pejzy a nesundal klobouk, což spolu s obsedantním dodržováním všech rituálů příkře kontrastovalo s jeho dosavadním životním stylem. Prý mu to nařídil Bůh. Mého kamaráda zostudili v ortodoxních novinách snad do pátého kolene a psali cosi o zneužívání psychiatrie. Až jednoho dne nevěřil vlastním uším: volali mu ortodoxové, jestli by se nepodíval na jednoho jejich souvěrce, který až do osudného dne žil bohabojným životem zbožného Žida, studoval Talmud, dodržoval všech 613 micvot a najednou mu přeskočilo, sundal klobouk, ostříhal se, oholil se a šel si dát vepřový bůček a pivo. „Určitě se zbláznil, jinak to není možné!“, naléhali. Od té doby s nimi kamarád nemá problém. To naznačuje kontextuální kritéria adaptability a tedy „integrity“, jež slouží k prvnímu rozpoznání duševní poruchy, i když s vlastní příčinou nemají mnoho společného. Jiný můj kolega, psychoterapeut, říkal pacientovi s poruchou osobnosti, který za hluboké normalizace chodil s lebkou dohola a vousy až po pás: “Můžete klidně vypadat jako buddhistickej mnich, ale důležité je, abyste se u toho cítil šťastnej“. Móda také zřejmě přispěla k nárůstu výskytu mentální anorexie koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, kdy ikonou všech „roštěnek“ byla hubeňoučká modelka Twiggy. Tím, jak se oblékáme, sdělujeme svému okolí mnoho věcí: do jaké míry nám záleží na ostatních, do jaké míry si zakládáme na sobě a svém zevnějšku, do jaké míry jsme konformní s většinou (s módou), do jaké míry chceme být za každou cenu originální či naopak splynout s davem a jenom naslouchat. Také ukazujeme, jaký poměr okázalosti a praktičnosti je nám blízký. Právě u dámy s kabelkou LV za 50 000.- jsou rozdrbané džíny obzvlášť výmluvné a pro někoho sexy daleko víc než pětihvězdičkový kostýmek. Znám profesora psychiatrie, který nosí kovbojské boty, a jiného, který si vezme do společnosti rozdrbané džíny, když chce trochu pozlobit svou manželku, které nikdo nevysvětlí, že takové potrhané „retro“ vskutku není lapač mladých koček. Inu proti gustu žádný dišputát, však ono to každého přejde. Někoho dřív, někoho později, někdo nejdřív umře.