Höschl C. Stádní chování. Reflex 36/2020, str. 66

3. 9. 2020


Vážený pane Profesore,
zajímal by mne Váš názor na popularizaci teamworku, např. v práci. Vrcholem toho jsou tzv. teambuilding sessions, které jsem bohužel zažil. Nedávno jsem dočetl knihu (H. Ellenberger: The Discovery of the Unconscious), ve které autor mj. ukazuje dvě větve: 1) Romantismus-Psychoanalýza-Existencialismus (Goethe, Darwin, Shopenhauer, Nietzsche, Freud, Jung, Sartre): centrem je jedinec a jede “ze sebe a za sebe”, a 2) Osvícenství - Individuální Psychologie (Kant, Leibniz, Janet, Adler): jedinec ve vztahu k okolí. Freud, Jung a mnoho významných osobností byli vlastně romantici (alespoň přístupem), vůbec nekopali za “tým”, i když normální vztah s realitou a rutinou byl klíčový, a v jeho absenci jsou zejména takoví jedinci zranitelní a často konči špatně (Nietzsche). Žijeme v digitální době a sociální média hrají důležitou roli. Ale ta jsou stavěna na stádnost, např. tím, že algoritmus „sdílí“ nejvíc populární post na “zdi”. Myslím, že stádnost je nebezpečná, i když nic není černobílé. Paralely s pravěkem, kdy jsme museli být členem tlupy, aby nás netrefil šíp, mně přijdou absurdní v r. 2020. Děkuji za případnou Reflexi. A. T. ze zahraničí.

Člověk je tvor sociální a jako sociální se rodí. Svědčí pro to mj. vloha pro řeč, tlak „parlare“, jenž se projevuje i u tzv. vlčích dětí, jež důvod k mluvení, jsouce zcela osamoceny, vskutku nemají. Pravda, jejich slovní projevy jsou zhusta prachbídné, neboť k uhnětení jazyka je třeba pospolitosti. Mluvení je jakési „sociální opečovávání“ (social grooming), jež je extenzí vzájemného šimrání a vískání, které pozorujeme například u opic. K jeho rozvoji je nezbytná socializace, čili vrůstání do společnosti, jež je zprvu elementární (vazba na matku), posléze rodinná a nakonec veřejná. Ta poslední trvá vlastně po celý život. Tato vloha nás činí náchylnými ke „kolektivizaci“ a k tomu, co nazýváte stádností. Ke stádnímu chování přispívá také úleva při přenesení zodpovědnosti za svá rozhodnutí na kolektiv, případně na vůdce, jenž slouží jako synchronizátor a usměrňovač stádního chování. Čím méně jsme na kolektivu závislí, tím větší je tíha vlastních rozhodnutí a zodpovědnosti za jejich důsledky. Svými povahami a tužbami oscilujeme mezi dvěma extrémy, jasně modelovanými nejen u dětí, ale i u malých opiček a některých dalších mláďat, jež se zprvu drží mámy jako klíšťata, avšak ruku v ruce s narůstající touhou po osamostatnění, a tedy po svobodě, podnikají stále větší exkurze do neznámého a mnohdy nebezpečného světa, který je naplní úzkostí, již umenšují opakovanými návraty pod máminu sukni. Ty exkurze jsou ovšem čím dál větší a odvážnější, až u zralých jedinců dosáhnou „druhé kosmické rychlosti“ a dojde k osamostatnění. Nicméně po celý život nám zůstanou větší či menší oscilace mezi potřebou bezpečí a potřebou nezávislosti. To první je korelátem naší úzkosti a sytí kolektivní chování, to druhé je puzením ke svobodě a podtónem individualismu. Životem proplouváme na vlně této směsice, namíchané u každého v poněkud jiném poměru a vystavené odlišným zkouškám. Podobně jako ve sportu, i v životě jsou disciplíny převážně sólové, jiné převážně kolektivní. Duševní nepohoda vzniká tam, kde je jedinec tlačen do role, v níž se necítí dobře, asi jako Einstein na bramborové brigádě (ale co my víme), nebo Vy na teambuildingu. Inu, kolektivní sporty nejsou pro každého. Mimochodem – výrazné myslitelství bylo vždy otázkou jednotlivců (Goethe, Nietzsche, Freud), kdežto současná věda ve světě informačních technologií je posouvána po milimetrech armádami termitů rozesetých po nesčetných laboratořích světa.