Höschl C. Odborníci na slovo vzatí. Reflex 33/2020, str. 68

13. 8. 2020


Pane doktore,
jsem čím dál tím víc zklamán tím, že ani po půl roce nejen, že nejsou odborníci schopni zvládnout koronavirovou nákazu, ale nejsou ani schopni se shodnout na základní strategii: nechat být, uvolňovat, promořovat, nechat virus „vyšumět“ anebo omezovat, sterilizovat, dezinfikovat, rouškovat, izolovat? Jak je možné, že to nevědí? Spory v novinách se většinou přičítají tomu, že jde o politikum a že do toho mluví převážně lidi, kteří tomu nerozumí. Na základě toho jsem začal věnovat pozornost téměř výlučně výrokům odborníků – a hle, situace je ještě horší, ti odborníci si někdy téměř totálně protiřečí! Můžete mi to vysvětlit? Co je pak věda? S pozdravem Vám i všem v Reflexu Jan Novotný, Brno

Věda je věčné hledání, věčné pochybování. Praví vědci jsou pro management takových situací, jako je pandémie, nepoužitelní. Tam nastupují „experti“ a politici, nezřídka vojáci. Vědec neustále tápe, zpochybňuje, vyvrací. Expert už váhat nesmí, musí si být svou pravdou jist a rázně ji prosazovat. Rozporuplnost odborných doporučení u koronavirové pandémie je celkem zákonitá, neboť nákaza nabyla celonárodního významu a autority povolané k jejímu zvládnutí chtě nechtě představovaly nesourodou směsici politiků, epidemiologů, hygieniků, virologů, imunologů a expertů v desítkách dalších oborů. Do určité míry je vskutku zavádějící, když někdo klamně zaštiťuje svůj názor na věc svou autoritou v odlišném oboru, neboť širší veřejnost tyto jemné rozdíly není vždy schopna postřehnout. Klást botanikovi otázky zemědělské politiky a po molekulárním biologovi chtít, aby vám operoval slepé střevo, je stejný nesmysl, jako obráceně. A právě toho se dopouštějí média v bláhovém domnění, že když biochemik zvládne PCR, určitě ví, jak se virus bude chovat. Chyba lávky, nikdo nejsme proroky. Je pravda, že obecně schopnost predikce koreluje s přesností dat a spolehlivostí objevených zákonitostí (vsadím se, že když upustím kámen, bude padat k zemi), ale to není nikdy případ tak složitých systémů, jakým je lidský organismus, neřku-li celá společnost, navíc v různých doménách kauzality, šířením viru počínaje a ekonomickými vztahy konče. Potíž je tedy v tom, že nikdo není odborník na všechno a že je třeba se rozhodovat i ve věcech, o nichž mnoho nevíme. A zde nastupuje politika. Někdy se lakonicky podotýká, že odborníci se ve vztahu ke Covid-19 dělí na popírače („je to jen trochu těžší forma chřipky, tak co všichni blázní“) a alarmisty (nejradši by nás všechny zavřeli do karantény či sterilní bubliny). Protože i mezi kolegy jsem viděl, jak mnozí inklinují zhruba k těmto dvěma trsům, tak jsem přemýšlel o tom, v čem se mezi sebou liší. Na základě čeho by se dalo předpovědět, kam kdo názorově patří. Všiml jsem si přitom (kromě míry úzkosti, zdravotního stavu, politické a náboženské orientace) kritéria, jež předkládám ke zvážení: ke skupině, jež se snaží strach potlačovat a situaci spíše zlehčovat a uklidňovat, patří zejména lékaři v první linii, kteří přicházejí každodenně s pacienty do přímého styku a posuzují situaci v celé její komplexitě včetně souvislostí psychologických, rodinných a společenských (Pavel Kolář-fyzioterapeut, Martin Balík-ARO, Jiří Beneš-infekce, Lukáš Pollert-ARO, záchranáři aj.). Naopak alarmisté se mnohem častěji rekrutují z teoretiků, laboratorních pracovníků, virologů a epidemiologů, kteří jsou mnohdy jedinečnými odborníky na to či ono včetně koronaviru, skutečného pacienta však většinou nikdy neviděli, resp. neléčili. V mých očích je to zajímavý podnět k zamyšlení, ačkoli již teď můžeme vyjmenovat spoustu výjimek, jež potvrzují pravidlo.