9. 7. 2020
Pane doktore,
sleduji „kauzu Kundera“, vyvolanou novou knihou Jana Nováka, a přitom jsem narazil na váš článek „Kundera, idealismus a paměť“ v LN z r.2009. Zajímalo by mne, co si o současné polemice o Kunderovi myslíte teď?
Jan Černý, Praha
Současné tažení proti světově nejproslulejšímu českému spisovateli, který ještě žije, ale už se nemůže bránit, považuji za svinstvo, byť racionalizované deontologickou etikou a hledáním úzce vymezené pravdy za každou cenu. Tato „polemika“ je asi tak férová, jako kdyby si boxer pochybných kvalit počkal, až se Muhammadu Alimu plně rozvine Parkinsonova choroba a pak ho slavnostně kontumačně porazil za hlasitého poukazování na Aliho morální selhávání, když plodil nemanželské děti. Určitou osudovou nespravedlností je zejména to, že Kundera sám celoživotně mediální prezentaci odmítá, rozhovory neposkytuje, fotografovat se nedává a tvrdí, že romanopisec se má skrýt za svým dílem. Že to, co po sobě zanechává, je právě a jenom jeho dílo, nikoli vlastní existence. Nechme stranou motivace, jež k takovému postoji Kunderu vedly, a do jaké míry souvisely s jeho vlastními stíny. Ale možná právě tím provokoval tak dlouho, až se toho píárově chytil autor jeho poslední biografie a provedl osudovou rošádu: vystrčil Kunderu ze závětří jeho tvorby a postavil ho před ni. Tedy do pozice, již Kundera sám považoval ve vztahu k velkým myšlenkám svého díla za nepatřičnou. Ano, současní dravci mají na takový přístup právo, ale mnozí z nás u takového honu na čarodějnice nechtějí být a nechtějí k němu mlčet. Češi měli vždycky problém s krajany, kteří se vypracovali na světový vrchol. Oddělení významu jejich mimořádného díla od jejich kolikrát nesouladného curricula vitae poslouží dalším generacím daleko poctivěji než samoúčelná dehonestace. Jinak řečeno, spornost vztahu osobnosti a díla varuje před jejich amalgamací, chceme-li druhé interpretovat s využitím prvního. Dovolím si z vámi zmíněného článku z r.2009 (viz hoschl.cz/E4BC) zkráceně v sestřihu citovat a tím odpovědět na váš dotaz, co si myslím teď: Fenomén Kundera prochází napříč etapami našich poválečných dějin, je jejich plodem i zrcadlem. Navzdory svému esoterickému zřídlu stal se nečekaně fenoménem kosmopolitním. Kundera na světové scéně uplatnil kromě svého talentu i svá původní česká témata: téma zrady, cesta tam a zpátky, paměť národa i jednotlivce, propast mezi hodnotami deklarovanými a žitými a variace na ně. Počátkem 90. let jsem se hrkal autobusem kdesi po brazilském venkově. Vedle mne seděla Brazilka a po chvíli spustila zdvořilostní konverzaci. Odkud jsem? Z Československa. „To je hrozné, ta válka, že?“ – „Jaká válka?“ – „No u vás, v Bosně.“ – „?“ – „Aha, počkejte, ty země jsou dvě, jedna má válku a druhá má Havla. Vy jste která?“ – „Havla.“ – „No jasně, Navratilóva a Kundera. Největší autor, co znám! Úžasný!“ A vyjmenovala nejméně pět knih. Kunderovu poznámku k Nesmrtelnosti „…moje romány se dnes vracejí do Čech nikoli jako součást živé české literatury, ale jako dvacet let zbloudilá ozvěna zbyvší po nemilované a neodvolatelně zmizelé době“ si tedy uložme jinak: „…moje romány se dnes vracejí do Čech ani ne tak jako součást živé české literatury, ale spíše jako dvacet let ve světě zbloudilá ozvěna, co se po cestě proměnila v nadčasová, nadosobní a nadnárodní díla 20. století“. Pramen této proměny jistě leží i v Kunderově osobnosti. Buďme za ni tedy vděčni.