20. 12. 2018
Záplavy, zpronevěry, vraždy, terorismus, drogy, hysterie politické scény, nelegální migrace, korupce, politickoekonomické techtle, náboženští radikálové… To vše je realita každodenních zpráv.
Vážený pane profesore,
v dnešní době, kdy nám média denně proplachují hlavu nejrůznějšími hrůzami, které většinou nejsme schopni ovlivnit, by mne zajímalo, jaká je v této situaci zdravá lidská reakce. Někteří moji přátelé už přestali sledovat televizi a poslouchat rozhlas, jiní se stali cyniky a „řezání hlav rukojmích“ s úsměšky shazují. Většina ale média stále sleduje a jejich rozhořčení, zoufalství, nasranost a rezignace gradují. Část známých se rozhodla zachránit svět sbíráním vršků od PET lahví a tříděním plastu. Jak zdravě reagovat na strašidelnou zprávu, že už vymřelo xy % druhů ptáků v severní Číně, když naše možnost tuto situaci ovlivnit je minimální? Je někde popsáno, jaká je ideální reakce lidského organismu na trvalý přísun pouze negativních zpráv? Anebo jinak, jak se nestat cynikem?
Děkuji a velmi zdravím, Turčáni
Tak předně, nic jako „normální“ či „ideální“ reakce na přísun negativních zpráv neexistuje. Můžeme si představit různé, víceméně adaptivní reakce, jichž je ovšem mnoho, a pak reakce patologické. Patologickou reakcí byl například tzv. Wertherův syndrom, jak se označovala vlna sebevražd mladých lidí po vydání Goethova Utrpení mladého Werthera roku 1774. Ty adaptivní se dají zhruba rozdělit na ty, jež jsou odvozeny od úniku (utéct, zmizet ze scény, nevědět), jako je popření či vytěsnění, a ty, které jsou odvozeny od agrese (přelézt, přeskočit), jako je identifikace či projekce. Naše emoce můžeme také nahlížet jako filtry, jež do našeho vědomí pouštějí z vnějšího světa především to, co je potvrzuje, a potlačují to, co je s nimi v rozporu. Jedinec s dobrou náladou si ji nechce kazit tím, že by věnoval pozornost smutným věcem, a naopak, když jsem nasraný, tak mi nikdo nebude vykládat, že se mám dobře. Zajímavé na tom je, že toto naše vnitřní rozpoložení, a tedy nastavení oněch filtrů jsou pro naše prožívání zřejmě důležitější než to, co se nám ve skutečnosti děje.
To vystihuje známý příklad dvou jedinců, kteří ráno na cestě do práce spěchají na autobus a po cestě šlápnou do psího lejna. Ten první na to reaguje depresívně („to jsem celej já, takovej bude celej den, co celej den, takovej já mám celej život, že já jsem se vůbec narodil“), zatímco ten druhý radostně („no není to dneska skvělej den, že jsem si nezapomněl vzít boty?“). Chci tím říci, že není ani tak podstatné to, že v médiích jsou negativní zprávy, jako spíše to, že vy je tam převážně vidíte. Já mám naopak známou, která ve stejných médiích čte téměř výlučně kuchařské recepty nebo luští sudoku, a jiní v nich zase vidí převážně pozitivní věci, jako příběhy slavných, přehledy výstav, hudebních recenzí a drbů ze světa umění a módy. Dokonce jsou lidi, kteří nikdy žádné uřezávání hlav rukojmím neviděli, protože to vidět prostě nechtějí. Jak techniky odvozené od úniku, tak od agrese jsou převážně adaptivní, chrání dotyčného a usnadňují jeho přežití. Žádná z nich se však nedá paušálně povýšit na univerzálně použitelnou. Důležitá je spíše výbava technikami vyrovnávání s náročnými situacemi a její pestrost.
Jestli se někdo od negativního obsahu některých médií neumí odtrhnout a pak ho to deptá, je do značné míry jeho problém a měl by na sobě zapracovat, například v psychoterapii. Nezapomeňme, že média zásluhou tržních mechanismů odrážejí převážně to, co v nich lidé chtějí mít. Kdyby většina z nás sdílela vaše znechucení negativními zprávami a chtěla v novinách číst jenom milostnou poezii, určitě by v nich měla především milostnou poezii. Problém je v tom, že lidé jsou přitahováni nehodami, vraždami, neštěstím, a když už se jim ho nedostává ve skutečnosti, tak ho alespoň vyhledávají ve filmech, v televizi, na internetu a v novinách. Takže začněte od konce a zkuste vnímat něco jiného. Uvidíte, že toho je všude také habaděj, jen to k sobě pustit.