3. 8. 2017
Vážený pane profesore,
v době, kdy se přibližujeme reformě sociální péče podle holandského vzoru, bych si dovolil krátké zamyšlení na základě osobní zkušenosti. Většina zařízení je koncipována ve smyslu lékovém (užívání medikace), protože prvotním cílem přece je, aby ten člověk fungoval a co nejrychleji nastoupil do práce. Chápu, je to ve státním zájmu. Ale proč nevytvořit centra se zázemím pro lidi, kteří jsou ve špatném stavu, kde by mohli věci zpracovat, byla jim poskytnuta přiměřená doba, podpora terapeutů, režim, a až na druhém místě medikace. Třeba terapeuti Jungovy analýzy otevřeně prohlašují: s medikací ne. Mnoho terapeutů hlásá, že s tlumícími léky nelze dojít k řešení psychických problémů. Podle mě jsou v systému mezery. Je důraz na medikaci, pak sezení individuálně s terapeutem. Ano, mám pochopení, trvá to dlouho. A nejsou na to peníze. Je zvláštní, že v minulosti Francouzi sebevědomě vyhlašovali konec psychóz zásluhou chlorpromazinu, bohužel toto onemocnění i tento lék přežilo. Američané zase přinesli Prozac. Jak to, že deprese jsou pořád, dokonce ještě více? Možná je chybný celý systém vzdělávání, kdy je příliš velký důraz kladen na výkonnost. S pozdravem uživatel lékařské péče Václav P.
Z Vašeho dotazu se zdá, že máte na mysli spíš reformu psychiatrické péče než sociální, i když to spolu souvisí. Ačkoli se vám to tak nejeví, většina zařízení u nás není koncipována jako výdejny léků (to až dodatečně), nýbrž právě naopak jako „zázemí pro lidi ve špatném stavu, kterým byla poskytnuta přiměřená doba a režim“. Tak byly rurální léčebny daleko za městem na přelomu 19. a 20. století koncipovány. Dodejme, že jejich hlavním posláním nejspíš bylo uklidit nepohodlné jedince za obzor „spořádané“ společnosti. Další potíž je v tom, že duševních poruch je mnoho typů, od neuróz (úzkostných poruch) přes psychózy a deliria s halucinacemi a bludy až po těžké demence. U drtivé většiny z nich je psychoanalýza, natožpak jungovská, na draka. Kdyby postup „s medikací ne“ byl úspěšný, nejen, že by už nebylo duševních poruch (až do 20. století medikace v dnešním smyslu prakticky neexistovala), ale určitě by „tržně“ zvítězila produkce jungiánů nad produkcí pilulek. Pokud jde o „vymýcení chorob“ pomocí nových modalit, je logika věci zamotaná: většina léků (psychofarmaka, antibiotika, léky na tlak, na arytmie atd.) pouze upravují příznaky (ano, je to málo, ale zaplaťpánbůh za to – lepší se vrátit do práce než zůstat v léčebně), avšak neodstraňují choroby. Radikální řešení také existují (podařilo se třeba vymýtit čili eradikovat pravé neštovice, a to nikoli antibiotiky, nýbrž očkováním), ale jsou celkem vzácná. To znamená, že od léků z definice nemůžete očekávat snížení výskytu onemocnění jako je deprese, schizofrenie, hypertenze či diabetes v populaci. Ba naopak, mnoho poruch takto přestane býti smrtelnými, takže se paradoxně spíše šíří, což je vedlejší produkt zlepšené péče. Ve hře je také paradox indukce: platí nejen to, že přibývá léků, které máme na choroby, ale také naopak, přibývá chorob, na které máme léky. Důvodů je mnoho a není zde na ně místo, ale některé připomínají známý jev, že na světě je tím víc kuřat, čím víc jich jíme a u nás je dokonce tím víc lesů, čím víc papíru spotřebujeme (v tomto ohledu je pokyn „netiskněte tento e-mail, šetřete naše lesy“ téměř protismyslný). Můžeme si stěžovat na civilizační změny, dravý byznys farma průmyslu, vzdělání orientované na výkon a kdoví co ještě, ale uklidnit nás do určité míry mohou agregovaná data: v přepočtu na obyvatele se máme nejlépe v dějinách, žijeme nejdéle, máme nejnižší dětskou úmrtnost, na kilo chleba pracujeme nejkratší dobu, žijeme nejpohodlněji (proporce lidí, kteří nemusí fyzicky pracovat, je zřejmě největší v historii), ale – a to je bohužel asi pravda - nejvíc brbláme.