23. 10. 2014
Vážený pane doktore,
sdílíte názor historičky Mileny Lenderové o monopolním podílu mužů na tvorbě válečných konfliktů? Doslovně cituji její slova z rozhovoru v Lidových novinách: „Až na pár mytologických výjimek je spouštěcí mechanismus válek záležitostí testosteronu, mužů-hrdinů.“
Děkuji za Váš úhel pohledu. V. Berka
Poslední u nás známá válka, kde ženy vystupovaly jako nelítostné agresorky, a ještě k tomu dosti zákeřně, je popsána v Jiráskových Starých pověstech českých (Dívčí válka), které autor čerpal z Kosmovy kroniky. Podle pověsti se ženy a dívky po smrti kněžny Libuše vzbouřily proti vládě knížete Přemysla a založily si naproti Vyšehradu vlastní hrad Děvín, z něhož vedly válku proti mužům. Jejich vůdkyní byla velká bojovnice Vlasta. Klíčovým momentem pověsti je příběh Ctirada a Šárky, jenž je motivem například Smetanovy Šárky v cyklu Má vlast. Nicméně tato pozapomenutá česká občanská válka je spíš výjimkou (ostatně skončila porážkou žen a vypálením Děvína), neboť pohled na dějiny vskutku nasvětluje jako válečníky především muže. S dominantní úlohou mužů (méně již s redukcí na pouhý testosteron) ve válečných konfliktech nelze než souhlasit. Avšak méně již lze souhlasit s tvrzením, že „záležitostí testosteronu“, tedy mužů, je spouštěcí mechanismus válek. Na mužské pohlaví a jeho hormonální atributy je vázána spíše motivace („drive“) a „prováděcí mechanismus“ válek, nikoli spouštěcí. Tam je naopak často na místě hledat právě ženu. („Il y a une femme dans toutes les affaires; aussitôt qu’on me fait un rapport, je dis: Cherchez la femme.“) Muži se často před ženami vytahují, v etologické terminologii bychom řekli „zaujímají imponující postavení“, případně jsou ženami manipulováni. Jedna moje slovenská známá mi řekla „U nás je muž vždy hlava rodiny, žena jen krkem. Ten však hlavou hýbe a pouští kyslík.“ Láska k ženě, žárlení a s tím spojená nenávist jsou vedle majetku (území) a náboženství nejznámějším impulsem k válčení. I při adlerovském pohledu, kde dominujícím puzením je touha po moci, lze za ním mnohdy vidět také ženu. Zastánci testosteronové teorie válčení ovšem namítnou, že bez mužů a jejich dobyvačné agresivity by ženské impulsy k válkám prostě nevedly. Moje tvrzení, že v případě mužství nejde ani tak o spouštěcí, jako spíš o motivační a prováděcí mechanismy válek, s tím však není v rozporu.
Nicméně vámi uváděný názor má vskutku i biologické opodstatnění. Jak známo, příslušníky vlastního druhu nevraždí jen člověk, ale i zvířata. Šimpanzí samci pořádají výpady mimo své území a „loví“ příslušníky jiných skupin. Dopadnou-li osamoceného samce, část tlupy ho drží na zemi a ostatní jej obvykle ukoušou a ubijí k smrti. Narazí-li na samici, většinou ji znásilní a nechají umřít nebo si ji odvedou jako „konkubínu“. Znásilňováním a vražděním samci vystavují na odiv svou mužnost. A tak ani my, jejich blízcí příbuzní, nemusíme vést válku vždy z nějakých srozumitelných pohnutek (náprava křivd, boj za pravdu, za národ), ale často vskutku jen jako projev jednoho z biologických pudů, poháněného testosteronem, byť spouštěného společenskými a hospodářskými okolnostmi.
P. S.: Francouzská věta v textu pochází z dramatizace románu Alexandra Dumase staršího Pařížští Mohykáni z roku 1864, kde se doslova říká: „Ve všech záležitostech je nějaká žena; jen co mi podají zprávu, povídám: Hledejte ženu.“