2. 5. 2013
Konspirační teorie: myslíme v příbězích
Několikrát jsem narazil na to, že z mého pohledu jinak relativně rozumní lidé věří různým konspiračním teoriím (teď nemyslím třeba pana Hájka, kterého bych alespoň na základě jeho mediálního obrazu za rozumného neoznačil, ale některé své známé). Velmi jednoduché (ačkoliv podle mě velmi částečné) vysvětlení nabízí Leonard Mlodinow ve své populárně naučné knize o pravděpodobnosti a statistice do češtiny přeložené jako "Život je jen náhoda". Poukazuje na to, že zastánci konspiračních teorií zaměňují pravděpodobnost, že ke konspiraci došlo za předpokladu nějakých průvodních jevů (pád WTC a podobně) s pravděpodobností, že dojde k průvodním jevům za předpokladu, že ke konspiraci došlo. Možná to bude znít hloupě, ale další dobrý střípek do mozaiky podle mého přidává americký seriál South Park v jedné epizodě, jejímž poselstvím je de facto o tom, že mnozí lidé preferují představu všemocné vlády ovládající jejich životy (tedy jistotě) před možností, že jejich stát toho mnoho nezmůže a dostatečně šikovná skupina fanatiků může způsobit obrovskou spoušť (tedy velké nejistotě). Opět by mě zajímalo, co si o tom myslíte vy, zda třeba existují nějaké psychologické rozbory tohoto fenoménu a podobně.
Tibor Mach
Neurobiologické studium chování přináší stále víc důkazů o tom, že sklon „k víře“ je člověku vrozený, je geneticky podmíněný, je adaptivní a není dokonce výlučně lidský, i když u zvířat má zřejmě jinou, slabší a nereflektovanou podobu. Tento sklon k přesvědčení, že jsme ve vyšší moci, je společným jmenovatelem všech náboženství bez ohledu na jejich konkrétní obraznou náplň a příběhy, jež ji opřádají. Je velmi pravděpodobné, že tato naše vloha je předpokladem našeho vnímání kauzality (příčinnosti). Dala na jedné straně vznik pověrám, na druhé straně vědě. To se nám ve většině situací velice hodí, ale tam, kde nemáme dost údajů nebo kde ztrácíme kontakt s realitou, to vede na scestí, například právě v podobě konspiračních teorií či bludů. Máte pravdu, že magické myšlení souvisí rovněž se subjektivní pravděpodobností, tedy odhadem šancí, že se něco přihodí. Obvykle máme sklon své šance nadhodnocovat, což je výhodné pro přežití (myslíme si, že všechno snad dobře dopadne, jinak bychom se o nic nesnažili). Výjimkou jsou depresivní stavy, kdy je tomu naopak. Naopak negativním důsledkem nadhodnocování šancí je účast v loterii a gamblerství. Celkově máme odhady velmi špatné, proto jen těžko věříme, že bezpečnější je létat letadlem než jezdit autem a že v Izraeli „sebevražední“ atentátníci a rakety zabijí ročně desítky lidí, kdežto mírový silniční provoz stovky. Když k tomu přidáte fakt, že „myslíme v příbězích“ („we think in terms of stories“ – G. Bateson), máte těsto na konspirační teorie zaděláno. Výhody těchto předpokladů v normálně běžícím světě patrně převažují nad nevýhodami, proto se ve vývoji udržely. Historie přírody a lidstva však ukazuje, že vyvážený chod světa není nikterak zaručen a bývá přerušován poruchami, jež někdy nabývají katastrofických rozměrů, jak ukázalo 20. století s holocaustem a gulagy.