Listy Cyrila Höschla, Reflex 18/2009, str.46-47.

30. 4. 2009


Vážený pane doktore,
mé blízké přítelkyni zemřel před dvěma roky muž, se kterým šťastně prožila přes 50 let a byla na něj silně fixována. Nedávno na sobě začala pozorovat symptomy postupně všech nemocí, které sužovaly jejího manžela v závěru jeho života. Ona sama tyto nemoci ale prokazatelně nemá. Je možné, že prostě jen přestávají zabírat antidepresiva, která již přes dva roky bere? Existuje na toto téma odborná literatura?
Děkuji Vám za odpověď a srdečně zdravím
Aleš Březina

Ztráta blízké osoby, opuštěnost a vyšší věk jsou rizikovými okolnostmi pro rozvoj deprese. Zároveň jsou to náročné životní situace. Jednou z technik vyrovnávání s náročnými životními situacemi je identifikace (ztotožnění se s nějakým vzorem, objektem, přijetí jeho role, jeho postojů, ale i jeho útrap). Jedním z příznaků deprese je pocit vlastní špatnosti, nicotnosti a nedostačivosti, sebeobviňování (tzv. autoakuzace) a tendence k sebetrestání. Když si to vše sestavíte jako rovnici, vyjde Vám, že přejímání chorobných obtíží po zesnulém manželovi je vlastně identifikací s ním (ona teď trpí, jako trpěl on), která je navíc depresívním příznakem (potrestání za nějakou, třeba domnělou, vinu popř. za to, že žije) a deprese souvisí se ztrátou manžela, opuštěností a vyšším věkem. Navíc zvýšené zaobírání se vlastními tělesnými příznaky (hypochondrie) také někdy patří k depresi. Zapadá to do sebe jako kostičky z Lega. Zdá se proto, že antidepresivní léčba v tomto případě vskutku není nadále dostatečná natolik, aby zabránila rozvoji těchto projevů. Literatury je k tomu přehršle. Na internetu najdete podobné povídání na www.help24.cz . Cennější ale je přímá porada s odborníkem, která může vyústit v účinnou pomoc.