3. 5. 2007
Dobrý den,
mám problém. V listopadu mi zemřel manžel na rakovinu, umíral doma, proto jsem našeho šestiletého synka nechala v tu dobu u příbuzných. Manžel byl už ke konci naprosto ležící a nepohyblivý, takže jsem se téměř nevyspala, ta poslední nejkrutější fáze trvala tři měsíce. Sbírám se z toho stále, myslela jsem, že to zvládnu, ale poslední dobou se mi zdávají děsivé sny, které jsem sice mívala, ale nebudily mne - většinou na mne útočí velké zvíře. Dřív jsem se podle rady Vlasty Buriana "nechala sežrat", a spala jsem dál, jen jsem přešla do jiného snu, ale teď se hrůzou budím, nemohu dýchat, poleje mne ledový pot, třesu se. Zkrátka tak nějak si představuji hysterický záchvat. Oba rodiče mi zemřeli taky na rakovinu, s maminkou to bylo hodně ošklivé, řekla bych, že ještě horší než s manželem, protože trpěla krutými bolestmi a byla závislá na opiátech.
Mám dojem, že jsem kapku bláznivá, protože se mi vždycky zemřelí hlásí po nějaké době, a říkají události, které se mají stát, zvláště kdo další umře.
Patrně potřebuji poradit, co se obvykle s psychikou po takových událostech děje, abych se mohla připravit, co mě ještě může potkat, jak se mi to bude vyvíjet, eventuelně co s tím dělat.
Ovšem představa, že bych tohle vyprávěla naší hodné paní doktorce, se mi zdá tak absurdní, že mi přijde schůdnější proměnit se zítra v patnáct třicet ve veverku.
Poraďte mi prosím, ale raději mailem anebo mne ponechte v anonymitě.
Děkuji,
Hanka
Co se s psychikou děje v takových situacích, to víte Vy nejlépe a vlastně to popisujete. Trauma z odchodu blízké osoby závisí kromě vztahu k oné osobě a povahy také na tom, jak byl celý zážitek zpracován a odreagován. Je velikou chybou radit pozůstalým v jejich kritické fázi, aby „se vzmužili“, „nebrečeli“, „byli stateční“ apod. To jsou sice v naší kultuře ctnosti, ale ne nadarmo byly staré církevní pohřební rituály vlastně jakýmsi citovým mučením pozůstalých: čím intenzivněji mohli dát svému zármutku průchod, tím méně následků (paradoxně) to v nich zanechalo. Dlouhé a trýznivé pohřby byly vlastně jakousi formou psychoterapie, závdavkem pro časy příští. Dál na východ od nás se kolem pohřbu pláče a kvílí třeba několik dní, nikoli pouze 15 minut v krematoriu. Takže: není-li odchod blízké osoby dostatečně zpracován, například právě s ohledem na děti, zanechává pak následky - třeba v podobě, jakou líčíte. Východiskem je psychoterapie vedená odborníkem, která se pokusí defekt ve zpracování onoho traumatu napravit. Co se týče děsivých snů, buď v rámci psychoterapeutického procesu samy odezní, nebo se mohou ovlivnit medikamentózně tím, že se poněkud změní architektura spánku. Někdy se tak povede přesunout sny do jiných částí noci, popřípadě změlčit spánek, který má pak jiný charakter. Z těchto poznámek pro Vás vyplývá rada navštívit nikoli pouze hodnou paní doktorku, ale také (třeba méně hodného) pana psychiatra či paní psychiatryni. Nebojte se toho a dejte pak do Reflexu vědět, jak jste pochodila.