Warning: array_key_exists(): The first argument should be either a string or an integer in D:\Inetpub\webs\924517_web\www\lang_set.inc.php on line 7 Prof. MUDr. Cyril Höschl DrSc. FRCPsych.

„Očima Cyrila Höschla“. Reflex 22/2006, str. 17.

1. 6. 2006


Pane doktore,
co říkáte z psychologického hlediska tomu, jak je vedena předvolební kampaň?
Jaroslava T.

Hodnotit předvolební kampaň z psychologického hlediska moc neumím, to je parketa jiných odborníků. Také ji nepsychiatrizuji, protože bych se tím zpronevěřil poslání, které náš obor má. Všimněte si, že nikdo se neptá kožaře nebo zubaře, jak kampaň hodnotí ze svého hlediska, přestože politické figuríny na plakátech mají kůži i zuby. Hodnotím ji jako každý jiný občan, tj. z hlediska své zkušenosti, svých norem a svých představ o tom, jak by měla vypadat. Výsledek voleb nám mimo jiné ukáže, jak moc se nakonec vyplácí či nevyplácí gándhíovský či turgeněvovský přístup k agresi („něprotivlenije zlu nasilijem“). Když byly v minulosti předvolební kampaně všeobecně sprosté, nevěcné a agresívní, mnozí volali po politické kultuře. Zajímavé bude, jak to dopadne tentokrát. Sociální demokracie má hezké výtvarné libreto, ale vsadila na agresivní kampaň s polopravdami a někdy i nesmysly typu „my chceme bezplatné zdravotnictví – co chcete vy?“, jako kdyby nějaké zdravotnictví někde bylo bezplatné. Všichni platíme zdravotní pojištění jako mourovatí, na léky často doplácíme, u zubaře taky, tak jaképak bezplatné zdravotnictví? Copak to jde? Navíc dosti podle použila design svého hlavního protivníka k líčení jeho temných záměrů („zavedeme školné“ – jakoby už neexistovalo!). ODS se zatím neuvěřitelně ovládá a na podpásovky typu „pomůžeme bohatým“ nereaguje (toto píši 15.5., takže nevím, zda jim mezitím nervy přece jenom nepovolily). Demonstruje tak novozákonní princip „udeří-li Tě někdo na jednu tvář, nastav mu druhou“. Brzy se ukáže, jestli takováto strategie má v současném světě vůbec nějakou naději na úspěch a zda většina populace nepovažuje náhodou slušnost a umírněnost za slabost a zda spíš neobdivuje silnou ruku („ten jim to dal!“). U malých straniček a všelijakých zoufalců, exhibicionistů a tajtrdlíků je zábavné pozorovat, jak skáčou jako čertíčci z krabičky, aby překřičeli totální nezájem, který budí a který v nich posiluje pocity zneuznání, ublíženosti a bezpráví, jež je na nich pácháno tím, že nejsou v televizi od rána do večera. Hezky klidně, věcně a vyrovnaně si zatím vede pan Bursík (tím mi imponuje a převyšuje ostatní). Jeho spolustraníci se však natolik nemohou dočkat parlamentních šarvátek, že se už raději tréninkově mlátí do bezvědomí mezi sebou. To, musím přiznat, vskutku nepostrádá kolorit s psychologickým nábojem. Tak uvidíme, co tomu říkají ostatní.