13. 5. 2004
Nechal jsem se inspirovat vaším příspěvkem ohledně myšlení bez jazyka. A vzpomněl si na - mě popuzující – antropocentristy, striktně a povýšeně oddělující lidské myšlení od zvířecího, někdy i tak přehnaně jakoby zvířata vůbec nemyslela. Jak je to tedy se zvířecím myšlením? Jsou zvířata schopna myslet nějakým způsobem abstraktně? Jak moc se lišíme, třeba od některých mořských savců a primátů? Děkuji.
Jakub
Intuitivně bych řekl, že myšlením se od zvířat nelišíme o nic více ani méně než vzezřením či tělesnou stavbou. Tj. lišíme se, ale zároveň jsme si podobní, byvše utkáni ze stejné látky a sestaveni z podobných dílů. Jen ta orchestrace je jiná, s výsledkem, který je často za horizontem vzájemného porozumění. Nejen, že máme oči, plíce, srdce, játra, ledviny a střeva stejně jako krysa nebo medvěd, ale i naše mozky jsou velmi podobné. Je pravda, že prostředí, do kterého jsme vsazeni, je mnohdy zásadně odlišné a že spásaná louka není totéž co svíčková na smetaně, ale principy jsou též. Obejděme svízele definic a řekněme si provozně, že myšlení je vlastně řešení problémů. Problémy řešíme stále, všichni a všude. Počátkem myšlenkového pochodu je nějaká situace, podnět, který budí zájem, zvědavost či pozornost, ať už z jakýchkoli důvodů. Tyto důvody většinou vzdáleně souvisejí s potřebou přežití a s motivacemi, které jsou v jejích službách: jiné věci nás upoutají, máme-li hlad, jiné, jsme-li v ohrožení a jiné v milostném zaujetí. Problém se stane předmětem zkoumání, zda je nutno ho řešit a jak. Při hledání řešení otázka zní: „Co to je?“. Ta se změní na „Co by to mohlo být?“, což spustí prohledávání paměti, porovnávání a vybírání. Pak se hledají možnosti, jak z toho ven:“Co se stane, udělám-li toto nebo toto?“. Následuje řešení, akce, uvolnění napětí. Toto všechno nepochybně probíhá i u zvířat (záměrně se v celé úvaze vyhýbám ohraničení toho, co je to zvíře; oba máme jistě na mysli spíš psa než baktérii). I zvířata neustále řeší problémy: kde sehnat potravu, jak vyřídit protivníka, jak se vyhnout žáru nebo zimě, kam se schovat, jak postavit hnízdo. Proto zcela jistě myslí. Čím se však od nich asi opravdu dost výrazně lišíme, je míra, v jaké si to všechno uvědomujeme. Míra, do jaké je naše chování zvnitřněno, symbolizováno a z hlediska našeho vědomého Já nahlíženo. Přesto, že v tomto sehrál jazyk zásadní roli, i zde cítím, že jde o odlišnost pouze v míře: zvířatům se zdají sny, mají tedy představy. Virtuální realita lidské kultury je už jen variací na daná témata.
(bez záruky)