24. 4. 2003
Jak si vysvětlujete sérii krutých sebeupálení u nás (šest za poslední měsíc)? Obvzlášť by mě zajímalo, jak posuzujete vliv novinových článků, které prvního chlapce, který se upálil, srovnávaly s Janem Palachem (Ludvík Vaculík v Lidovkách, Literární noviny). Může taková paralela lidi motivovat?
Motivovat určitě ne. Pojem motivace je v médiích používán špatně. K jídlu člověka motivuje hlad, ne lahůdkářství. To ho podněcuje. Není-li dotyčný motivován, tj. nemá-li vůbec hlad, podnět u něj konzumatorní chování nespustí. K nedorozumění dochází proto, že veřejnost pojmu používá v kriminalistickém smyslu, kde „motivem“ se rozumí důvod k vraždě, například dědictví nebo odstranění svědka. Ani to není případ, na který se ptáte. Sebevražednost je průvodním jevem všech kultur napříč dějinami. Nejde tedy o nic nového. Má příčiny biologické (nemoc, například deprese, vliv drogy včetně alkoholu, aj.), psychologické (pubertální krize v partnerském vztahu, frustrace, beznaděj, opuštěnost) a sociální (sebevražednost u nás stoupla například v době velké hospodářské krize, klesla v obou světových válkách, stoupla po komunistickém puči v rámci kolektivizace zemědělství, stoupla při nástupu normalizace po r.1968 a přechodně také po listopadu 1989). Zastoupení jednotlivých příčin v celkovém trendu je v různých dobách různé a mění se. Mnohé studie ovšem naznačují, že podíl chorobné deprese na sebevražednosti je mnohem větší, než se při sociologických analýzách tohoto jevu kdy předpokládalo. Nárůst podílu deprese na celkové sebevražednosti je také dán lepší diagnostikou a osvětou, bez nichž se choroba jakožto příčina sebevraždy dříve vůbec nerozpoznala. Proti sebevražednosti působí například religiozita (víra). Tato složitost vlivů se obráží také v tom, že u států s vysokou sebevražedností (nad 20 na 100 tisíc obyvatel/rok) se těžko hledá společný jmenovatel. Patří mezi ně země bohaté (Skandinávie, Japonsko, Švýcarsko) i chudé (Balkán), stabilní (Švédsko) i nestabilní či nově transformované (pobaltské republiky), demokratické (dnešní Maďarsko) i méně demokratické (Čína), severní i jižní, východní i západní. Lépe se hledá společný jmenovatel zemí s nízkou sebevražedností (pod 10 na 100 tisíc obyvatel/rok): silné náboženství, ať už katolické (Itálie, Španělsko) nebo protestantská historie (Holandsko). Sebevražednost je z medicínského hlediska prokazatelně příznivě ovlivňována zvýšením poměru předepisovaných antidepresiv a anxiolytik (léků proti úzkosti, například diazepam) ve prospěch antidepresiv (léků proti depresi) a opakovaným školením praktických lékařů o tom, jak rozpoznat depresi a jak ji léčit. V České republice je sebevražednost ve středním pásmu a v dlouhodobém trendu má klesající tendenci. To, co nyní šokuje veřejnost, je do značné míry optický klam: s naší společností se nic dramatického neděje, sebevražednost je mnohem menší než před třiceti lety. To, co nyní imponuje jako „infekce“, je způsob provedení, tj. upálení. Nemění se ani motivy, ani podněty, mění se forma. Upálení je brutální, emočně silně nabitý, šokující způsob smrti. Není snad emotivnějšího obrazu v médiích s výjimkou týrání a vraždy dítěte. A právě tento náboj svede ty, kteří mají jinak k sebezáhubě stejnou motivaci i podněty jako vždy, k nápodobě. Má to v sobě cosi hérostratovského. Své individuální utrpení, depresi, svou malou sebevraždu, mohu tak prodat jako spásonosný čin ve světle ramp. Nějakého oběšeníčka by si televize dnes už ani nevšimla. Podobný mechanismus „indukce“ vidíme téměř u všech psychických poruch (paranoidní psychozy zde byly vždy, ale blud ozařování laserem se objevil až tehdy, když se o laseru začalo psát v novinách; před tím to byli jen zlí duchové, čarodějnice a tajná policie). Poruchy, o kterých se mluví v médiích, narůstají. To vidíme u panické poruchy či obsedantně-kompulzivní poruchy. V Kalifornii pozorují takový nárůst u poruchy mnohočetné osobnosti (jakoby více identit, patří mezi hysterické stavy), zatímco na východním pobřeží USA takovou poruchu donedávna prakticky neviděli. Zdá se tedy, že principy jsou stejné, pouze látka se bere z médií, tedy i od Vaculíka.
(bez záruky)