20. 3. 2003
Vážený pane Cyrile Höschle,
rád čtu Vaše jasně napsané odpovědi a tak Vás prosím o jednu na otázku, která mne napadla při sledování "humbuku" okolo knihy Tabu v sociálních vědách: Není uváděná rozdílná "úroveň" nebo "hodnota" IQ způsobena ani ne tak vyšší či nižší "inteligencí" jako spíše tím, že různé rasy mají trošku rozdílně "stavěný" mozek - např. Cikáni jsou emotivnější, Japonci mají vyšší potencionál sebeovládání apod. - a tak nemohou v testech postavených spíše pro techničtější typ inteligence uspět stejně dobře jako tech-Evropané či tech-Američané? Pro úplnost dodávám, že i když jsem jako knihkupec měl knihu minimálně 20x v ruce, nečetl jsem ji a pravděpodobně tak ani v budoucnu neučiním. Děkuji za odpověď. Lukin
Bakalářova kniha způsobila rozruch, ačkoli je do značné míry vyvětralým pokusem o nekonvenční a provokující originalitu, který vychází z publikací P.Rushtona, K. MacDonalda a R.Lynna, jimž autor sice za jejich podněty děkuje, ale sází na to, že je český čtenář nezná, takže je zde může svou knihou replikovat, aniž by se vystavil nebezpečí, že to skoro nikoho nebude zajímat, jako to už nikoho nezajímá v Americe. Měření IQ je velmi ošemetná věc a s interpretací jeho výsledků musíme zacházet opatrně. Tak jako v matematice nám pomáhá dosadit si do určité rovnice extrémní hodnoty, abychom ji pochopili, tak i zde pomohou kontrastní příklady. Představte si, že dáte IQ test leopardovi nebo mravenci. Vyjdou z něj jako naprostí idioti, protože jejich svět, „Umwelt“, je zcela odlišný. To však ještě neznamená, že jsou méně schopní, hloupější, nemotornější, zaostalejší nebo dokonce horší. V jejich světě a v jejich testech bychom naopak my lidé naprosto propadli. Ani náznakem nemůžeme soupeřit s nádhernou ladností, sílou, koordinací, postřehem a rychlostí leopardího pohybu. Ani v nejmenším nemáme tušení, jaké molekuly rozpozná mravenec na svých cestách, kde posečená tráva má rozměr a chlad sekvojového háje. Naše převaha je pouze v tom, že oni nám nedávají své testy a nepíší knihy o naší stupiditě. Podobně, i když v menším kontrastu, je tomu s „rasami“. Navíc z genetického hlediska se zdá, že rasy snad ani neexistují. Genetická výbava se s vlivy prostředí střetává na tolika úrovních, že oddělovat vrozené a naučené z hlediska příčinnosti společenských jevů prakticky nelze. Máte tedy pravdu, že kultura, tradice, příběhy, kterými žijeme, to vše a mnoho jiného nás utváří k tomu, jací jsme v našich odlišnostech. Bakalářova kniha je snůškou tu a tam zajímavých, ale nekriticky sestavených argumentů, a mnohde zamlčuje další možné výklady citovaných studií. Tak například tam, kde se ukazuje, že kriminalita je rasově závislá (například v USA je vyšší u černochů než u bílých), by se zároveň mělo upozornit, že kriminalita je vyšší v socioekonomicky slabších vrstvách oproti vrstvám blahobytnějším, což platí rasa nerasa. Pak si lze ovšem položit otázku, zda černoši v USA nejsou na tom celkově socioekonomicky hůř než bílí, a vidět to tedy tak, že za jejich vyšší kriminalitu může spíše to, co vede ke kriminalitě i u bílých, totiž socioekonomický marasmus, spíše než rasa jako taková. A tak bychom mohli jít dál. Ve společenských vědách a v psychologii jde o natolik složité systémy s mnoha proměnnými, že jejich filtrování při hledání kauzality je nekonečným úkolem každého, kdo se chce podobným otázkám vědecky poctivě věnovat. Koho by tato polemika zajímala i nadále (v Reflexu už byla), nechť si počká na dubnové číslo časopisu Vesmír, kde by měla vyjít odpověď na Vaši otázku v podobě komentáře k oné knize z pera Jana Volavky, předního amerického psychiatra, autora světově proslulé monografie o násilí.